Radúz a Mahulena

Nejprve jsem četla stejnojmenné drama Julia Zeyera, pak teprve jsem viděla film. Musím říct, že se mi více líbila literární předloha. Film velice dobře navozuje atmosféru, má oslovující barevnost, hudbu i herecké výkony. Jaksi mi tam přebývaly některé erotické motivy (teď nemyslím mezi Radúzem a Mahulenou, tam je jiskření zcela na místě - to je ta ústřední láska silnější než nenávist i kletba). Navíc mi chyběla slovesná poetika -např. zosobněná pohádka, kterou jsem nedokázala tolik vnímat v obraze a ve filmu. Jak kniha, tak i film je spíše "pohádkou" pro dospělé, a to spíše lyrickou - dramatem lásky a nenávisti a jejich souboje. (17.10.2012)

Dramatizace sice uměle živena neúměrnými hudebními prostředky a antickými deklamacemi, spolu s kostýmy, exteriéry, naturální estetikou a samozřejmě velikými herci to celé však člověka připoutá. I jo, mákli si a je to výkon poctivý. Škoda toho Třísky, takový talent a zaujetí se rodí výjimečně.. Suk-nic-moc. (27.09.2017)

Tak tohle přesně není pohádka. Beru fantasy nebo nějaký historicko-romantický příběh, ale pohádku ne. V pohádce určitě neuvidíte nahé dvorní dámy, princezny, polonahou kráklovnum, nahatého prince či sado maso oblečené vojáky zlé královny. Zrovna ta mimochodem v pohádce provádí sex se svým podřízeným, taky zajímavý pohádkový motiv filmu, který se dle českých pravidel nesmí vysílat před desátou hodinou, tady hodně po Večerníčku, po kterém já už musel dávno spát. Ne, tohle není pro děti. Autoři se hodně inspirovali nejspíš starověkými bájemi a pověstmi a možná i antickými dramaty. Svědčí o tom příběh sám, kostými i dialogy. A vlastně i exteriéry. I přes skvělé herecké výkony, dnes by podobné dílo neprošlo a to ani herecky, se ovšem jedná i čistě umělecký zážitek. Tedy všichni, kteří touží po čistém umění, přijdou si na své. Všichni ostatní se nudou ukoušou a dvě hodiny pro ně budou k nepřežití. V tom případě nedoporučuji si film pouštět večer, ale se zpětným přehráním raději ráno, kdy je člověk nejčerstvější. Závěrem dodám, že mě zaujala věta v úvodu, kterou vyřkl Radúz ke svému otci: "Tak budíte v nás touhu, co potom není." Že by nějaký podtext? Každopádně tato věta symbolizuje tuto dobu více než dost. (19.04.2021)

Až překvapivě věrná filmová adaptace pohádkového dramatu Julia Zeyera zachovává originální atmosféru a oživuje původní secesní poetiku díla. Ačkoliv je celý děj lokalizován do exteriérů (připomínajících svou dekadentní náladou, motivy a tvaroslovím malby Jana Preislera), nepozbývá svého originálního divadelního ladění, které je komorní, nebo lépe řečeno intimní (v intencích intimního jeviště, preferovaného moderním divadelnictvím fin de siècle). Soběstačné obrazy jsou naplněny básnickými dialogy a skvostnou hudbou a příběh se odehrává veden zpřítomňovanou osudovou melodií lidských niter. Filmu se tak podařilo spojit různá samostatná díla: Zeyerovo drama, Sukovu symfonickou hudbu a Preislerovu výtvarnou tvorbu (se Zeyerovou prací nesouvisející jen zdánlivě). Gesamtkunstverk. (23.08.2009)

Navzdory všemu, době, televizi, si z kompaktnosti Weiglova Radúze a Mahuleny sedám na zadek. Jsem dojatá, kochám se a tleskám. Něco tak opulentně erotického, dekadentního a náruživého se vidí jen málokdy. Měkká výslovnost Magdy se snoubí s pathosem Jenovým, Adamíra a Ráž jsou k ožužlání oba, Adamová s Medřickou jsou vysloveně démonické, Menšík zapadá též skvěle do celé zemité koláže a lesbické duo Urbánková-Obermaierová jsem milovala skutečně jen zde. Ale ty křivky! (13.08.2015)