Radúz a Mahulena

Krásná ukázka toho, že dobrý film může vzniknout i bez velkých kulis a triků. Snímek stojí a padá s hereckými výkony, jež jsou skvělé jako v případě krásné Magdy Vašáryové nebo démonické Jaroslavy Adamové. Pravda, někteří herci občas mají trochu problém mírnit svůj divadelní projev (hlavně pan Tříska), ale nikdy nepřekročí pomyslnou hranici snesitelnosti. Radúz a Mahulena je originálně natočené milostné drama (ne pohádka!), které dokáže zaujmout i po více než třiceti letech. (13.04.2009)

Táhne se to jako med, ale med to není. Teatrální výkony, ale divadlo to není. Dvouhodinová pohádka, ale zábava to není, jasný pane. Co je to? Radúz a Mahulena. Nechci, nechci vidět v pohádce někdy více jakkoliv odhalené herce, nechci si během filmu tvořit vlastní dialogy (hlavně v posledních deseti minutách naléhat na Danu Medřickou, aby už konečně ten blbý topol rozštípala nacimprcampr). Ale hlavně už nechci Radúze a Mahulenu ani vidět. (02.06.2012)

Dramatizace sice uměle živena neúměrnými hudebními prostředky a antickými deklamacemi, spolu s kostýmy, exteriéry, naturální estetikou a samozřejmě velikými herci to celé však člověka připoutá. I jo, mákli si a je to výkon poctivý. Škoda toho Třísky, takový talent a zaujetí se rodí výjimečně.. Suk-nic-moc. (27.09.2017)

Až překvapivě věrná filmová adaptace pohádkového dramatu Julia Zeyera zachovává originální atmosféru a oživuje původní secesní poetiku díla. Ačkoliv je celý děj lokalizován do exteriérů (připomínajících svou dekadentní náladou, motivy a tvaroslovím malby Jana Preislera), nepozbývá svého originálního divadelního ladění, které je komorní, nebo lépe řečeno intimní (v intencích intimního jeviště, preferovaného moderním divadelnictvím fin de siècle). Soběstačné obrazy jsou naplněny básnickými dialogy a skvostnou hudbou a příběh se odehrává veden zpřítomňovanou osudovou melodií lidských niter. Filmu se tak podařilo spojit různá samostatná díla: Zeyerovo drama, Sukovu symfonickou hudbu a Preislerovu výtvarnou tvorbu (se Zeyerovou prací nesouvisející jen zdánlivě). Gesamtkunstverk. (23.08.2009)

Nostalgická spomienka na detstvo, i keď v tomto prípade išlo o miernu nočnú moru. Možno som ako dieťa nechápal ani tie nahé ženské telá v niečom, čo som považoval za rozprávku. Dnes dokážem oceniť fakt, že sa celý príbeh odohráva v exteriéroch, respektíve v prírode s minimom záberov na stavby. Výrazne divadelne štylizované herectvo ale spôsobuje, že po polstoročí ide dnes už viac menej o nie príliš jednoducho stráviteľný experiment. Dej je jednoduchý, čiže aj dvojhodinová stopáž pôsobí neúmerne látke. Ale kvitujem Třískovi, že vydržal takmer nahý nakrúcanie vo vysokohorskom prostredí, občas je aj vidno, že tu niekedy zdatne fúkalo. (17.04.2021)