Utopie - Nejvíc lidí žije v Číně

Hrstka povídek kolísavé kvality, pro které je zdánlivě jediným sjednocujícím prvkem značný nadhled občas s milým dotekem absurdna. Funguje to překvapivě dobře i na člověka, který k snímku přijde jako slepý k houslím, a není si tak vědom toho, že každá s osmi povídek je satirickou metaforou nějaké norské politické strany (což byl můj případ). I tak jsou z toho silné 3* s náběhem na čtvrtou. Pokud jste Nor, nebo je norská politologie vaším koníčkem, je to film pro vás! (13.02.2014)

Originálních počinů není nikdy dost, a když mimo svoji jedinečnost nabídnou i něco navíc, tak tím lépe. Skupinka Norských režisérů dostala za úkol zmapovat tamní politickou scénu. Každý si vybral jednu parlamentní stranu, a natočil povídku ve které vyzdvihuje základní myšlenku zvolené partaje, a dovádí ji ad absurdum. Satirou a sarkasmem se nešetřilo, s politickou korektností si nikdo hlavu nelámal, a i proto vznikl snímek který ke svým filmovým kvalitám přidává mrazivě nezkreslený pohled do duše lidí skandinávského království. Nebo hořko-sladkou poetiku života malého člověka, to podle divákovy pozice na stupnici optimismus - pesimismus. Jediným kazem na kráse je fakt, že informace o Norském stranickém systému nepatří v Česku k obecně známým, a k plnému zážitku je nutné si alespoň něco málo zjistit dopředu. To neplatí pro poslední povídku, která je perfektně srozumitelná úplně každému. Nezbývá než doufat, že se i naše kinematografie jednou zmůže na podobně progresivní projekt. (04.10.2011)

Zdařilá kompilace několika trochu pošahanejch příběhů. Nejvíc se mi z nich líbili dědci, kteří se propadali, když před tím pomohli ženě. Ale ještě lepší byly děti prodávající podvodnou loterii. Nemůžu si odepřít podělit se o jedn dialog: "Nedal jsem vám peníze, abyste si mohli koupit sladkosti." "Kolik losů jste si koupil?" "Tři." "Můžeme vám vrátit peníze." "A co ostatní losy?" "Ti lidé tu nejsou, ne?" "Ne, ale většině lidí by se nelíbilo, že byli podvedeni." "Většina lidí žije v Číně. Že jo, Taralde?" "Tak to táta říkal." "A co všechny ty slepé děti v Africe?" "Ani když by byly tady, nic by neviděly." "Myslíte, že jsou tam šťastné?" "Vím, že je jim teplo." "Není to jejich chyba, že se narodily v Africe." "Není to moje chyba, že jsem se narodila tady. Jsem stejně slepá jako oni." To jsem se fakt musel smát. Byl jsem příjemně překvapen. Přesto jenom průměr. (10.07.2007)

Další příjemná a současně náležitě pocitově mrazivá záležitost z Norska. Snímek, který občas vykrojí úsměv na tváři, jindy zahřeje na duši (viz sekvence s Lassem), povětšinou však dostatečně mrazivě odzbrojí (viz povídka o sbírce a vůbec většina vyznění povídek). Různé pohledy na naše základní potřeby a charakteristické vlastnosti. Civilně zahrané, povídkově zpracované, s hlubším vyzněním, které však není předložené "inťošsky", ale naopak s náležitou lehkostí. Shrnuto a podtrženo: Po prvém shlédnutí jsem byl mile překvapen... a po druhém? Taky. ;o) Doporučuji všem milovníkům povídkových filmů a skandinávské tvorby. (22.02.2005)

Opravdu zajímavý, těžko hodnotitelný film. K pochopení jednotlivých příběhů není třeba znát politickou scénu v Norsku, i neznalým, mezi které rozhodně patřím, některé strany dojdou hned. Jako komedii bych Utopii neviděl, ano také se u ní zasmějete, ale většinou je to spíše mrazivé drama, u kterého je nad čím přemýšlet. Která povídka byla nejlepší si netroufnu říct, je jich tu více kvalitních a velice pěkný je i jediný příběh, který jednotlivé povídky propojuje, tedy příběh Lasse. Snad jako z každého severského filmu, i u z Utopie na vás dýchne ta pravá norská atmosféra, ke které opět dopomáhá místní klima, krajina a hlavně pěkná kamera. 80% (24.07.2015)