Hokejový zázrak

Netuším, zda lze organizovaným věřením způsobit zázrak, ale víra Herba Brookse ve svůj tým ho přinesla. Hokejovej turnaj na Olympijských hrách v Lake Placid v roce 1980 měl být totiž opět triumfem neporazitelný kamándy CCCP, která měla zašlapat do ledu studentíky ze zemí, kde se hráči mohli živit hokejem profesionálně a tudíž je opomněl baron de Coubertin pozvat na oslavu ladnosti amatérskýho sportu. Dobře si pamatuju skřípění svých zubů, když našlapanej československej tým podlehl nějakým studentům z USA. Tehdy jsem vůbec netušil o existenci nějakýho trenéra Brookse a skutečnostech, že již mnoho měsíců připravuje tým složený ze správnejch (nikoliv nejlepších) hráčů na základě sovětských tréninkových zkušeností s fyzičkou, k čemuž přihodil něco z psychologický brašničky. Před zápasem s CCCP věděl, že devětkrát z deseti z případů Sověti bez problémů vyhrají, ale v tom jednom zápase se může stát cokoliv . Tehdy se stal zázrak (http://www.youtube.com/watch?v=NuBcvNmsVvs), když Američané jako první tým po dlouhý době dokázali se Sověty bruslit po celou dobu utkání a všechny proměnlivý faktory se ten den převážily na stranu hvězd a pruhů. To všechno se mi moc líbilo. Jediným problémem pro mne bylo to, že snímek byl politicky pojatej jako souboj brutálních Sovětů s hodnými Americkými chlapci, kteří by nikdy nikoho neomlátili o mantinel a vítězství na OH bylo zastrčeno do pozadí na úkor zápasu se Sověty. Přitom v těch dvou dnech, kdy se mužstvo připravovalo po historickým vítězství na zápas se silným Finskem, musel Brooks prokázat asi nejvíce motivačního umu ve svý trenérský kariéře. (07.05.2012)

Klasický sportovní film o tom jak outsideři porazili proudy vesmírné energie a slavně zvítězili - tentokrát ale kromě práce se skutečnými událostmi pracuje i s kontextem doby. Úvodní titulky stručně rekapitulují klíčové události historie USA v sedmdesátých letech, a snaží se vzbudit dojem osudového významu pro "národní smýšlení". Bohužel to ústí v určité "disneyovsky nevinné" "drobné faktografické posuny", které - aniž bych chtěl nějak snižovat onu skoroneuvěřitelnost porážky tehdy na 95% dokonalosti jedoucí sovětské sborné - ve svém důsledku vytvářejí kolem trenéra Brookse a jeho týmu až poněkud nepatřičnou gloriolu (abychom nechodili daleko, podívejte se do sekce Zajímavosti). Nicméně režisér O'Connor zvládl svou "významnou státní zakázku" více než dobře, protože ačkoliv mu ze střižny dodali víc než dvě hodiny výsledného produktu, nepřijde vám (pokud jste tedy na stejné vlně jako já), že by se cokoliv natahovalo nebo že by to snad bylo nudné. Svoji zásluhu na tom samozřejmě mají herci v hlavních rolích i realističtí univerzitní hokejisté. Jelikož jsem znal reputaci Hokejového Zázraku, čekal jsem kromě přesvědčivých vhledů "do zázemí" i bombastické sekvence ze zápasů. V tomhle ohledu mě celkem nemile překvapilo, že se nekonají žádné vychytávky známé např. z Gólu, a celé je to natočené tak nějak staromódně. Jenže ono je to na druhou stranu pak přehledné, a díky zručné filmařské práci v postprodukci si stejně nemůžete pomoct a poslední čtvrthodinu, věnovanou onomu legendárnímu zápasu, prožíváte skoro jako kdybyste se dívali na přímý přenos. Pokud tedy mám Hokejový Zázrak nějak hodnotit, tak jako film je to rozhodně výborná záležitost, ve které má díky dobovému kontextu svoje místo i ten do očí bijící patriotismus. A maje na paměti tu jeho sportovní část, jsem ochoten tvůrcům odpustit tu systematickou idealizaci...skoro. Sportovních "biopiců" jsem viděl řadu a řadu jich zřejmě ještě zhlédnu, a Miracle je jeden z těch lepších. 80% (26.08.2012)

Musí to být opojný pocit, když sklepnete Treťjakovi puk mezi betony, Fetisov vzteky přerazí svoje nářadí o mantinel a Tichonov na střídačce spolkne ukazovátko. Devět tisíc párů rukou tleská, tribuny řvou vaše jméno a cestou z ledu si s klukama dáte give me five. Američani si v Lake Placid prožili svoje Nagano, na pár dní se stali oslavovanějšími než Lincoln i Mickey Mouse a když pak pověsili suspenzory na hřebík, mohli vnoučatům vyprávět, jak tenkrát vypustili tendr Rudé mašině. Je mi jasné, že americký tatík u takového filmu uroní vlasteneckou kroupu. Mě ale tenhle příběh na žádnou emoční centrifugu neposadil a beru to jako normální sportovní film o týmu v prdeli, který po pár motivačních proslovech porazí Rusáky. Jenom s tím velkým plusem, že tady hraje skvělý Kurt Russell a celou dobu chodí v pěkných a elegantních kostkovaných kalhotách a za všech okolností má perfektní účes. Úplný igráček. P.S.: Není mi jasné, proč Viktor Tichonov vypadá jako Běla Lugosi, který právě nadzdvihl víko rakve a shledal, že ho nějaký vtipálek ve spánku přemístil z jeho oblíbené hrobky na zimní stadion. Přitom se tento legendární ruský trenér jak známo podobal zcela jinému představiteli. (02.02.2015)

Příjemně natočený film o jednom velkém Americkém zázraku na který se již přes 26 let vzpomíná a nikdy nezapomene. Jednou se takhle možná zfilmuje i naše výhra na olympiádě v Naganu. Jen škoda, že film se soustředí pouze na hlavní souboje USA X SSSR. Pro lepší celistvost vyprávění a vnímání celého kolotoče tehdejšího olympijského šílenství by bylo příjemné vidět poslední zápas USA aspoň skrze komentář trenéra/vypravěče... (19.02.2006)

"Já jsem váš trenér. Kdybyste potřebovali přítele, zajděte si za doktorem nebo za Patrickem..." --- Silný příběh o silných lidech, takový je "Miracle". Přesto u mě tenhle film naráží v jedné podstatné věci, kterou mu přitom ani nelze pořádně vyčítat. Se znalostí konečného výsledku finálového mače se Sbornou jsem si při jeho sledování neokousal všechny nehty, jakkoliv byl skvěle natočen. Navíc šlo už při rozjezdu vesměs každé akce poznat, zda skončí gólem nebo ne. Tak jako tak zpracování takové té omáčky - Brooksových motivačních řečí a činů, drsné předolympijské přípravy - mi sedlo dokonale a právě na to jsem se těšil ze všeho nejvíce. Russell se nelehké úlohy chopil se ctí a legendárního kouče ztvárnil s maximální přesvědčivostí (dokonce i podobný mu trošku je). Naopak tvůrci absolutně propadli při obsazení "kruťáka" Tichonova. To tam rovnou mohli dát jeho vykulenou sochu v životní velikosti, schopnou tak akorát otáčet hlavou doprava - vyšlo by to nastejno. Nicméně ani tohle selhání nezabránilo panu mrazíkovi, aby se mi při závěrečných oslavách nejednou proběhl po zádech. Uvítal jsem ho, vždyť právě díky němu jsem si pořádně uvědomil, jaký úspěch zaznamenal před lety Růžička a spol. v Naganu. Tamto i tohleto byly doopravdické zázraky. Máme být skutečně na co hrdí, stejně tak jako Američané (odpusťme jim tedy místy poněkud křečovitou snahu za každou cenu glorifikovat své hochy a naopak srážet Sověty). --- "Tak co, věříte na zázraky?" (30.04.2009)