Cela

Hned úvodní scéna na poušti na mě udělala dojem, ale většina scén z vyšetřování je poměrně nudná. Občas je oživý skvěle zahranej vrah, ke kterýmu si během filmu hlavní hrdinka vytvoří velmi zvláštní vztah. Mimochodem takový zatčení jako zde se opravdu jen tak nevidí. Pravá zábava přichází až s první návštěvou u Carla v hlavě. Psychedelický výjevy, artovej fetiš, něco z Carlova dětství, jeho oběti, porcování koně, to vše je uspořádaný do podivný bizarní série scén, od kterých jsem se nedokázal ani na okamžik odtrhnout. A způsob jakým to je natočený… Ta kamera?!? To je prostě lahůdka. Pravá sranda nastává, když si Catherine pustí Carla k sobě do hlavy. Můj svět, moje pravidla. Zajímá vás, na co taková milá sympatická holka použije kuši a obouručák? Jo a pohádkový oblečky jí moc sluší ;-) Tarsem ukázal, že umí. (22.12.2008)

O soundtracku: Už během sledování filmu vám jsou určité tóny odněkud povědomé. Během psychedelických výprav do Stargherova vědomí a při závěrečné scéně vám konečně svitne. Utvrdíte se následně po skončení filmu, když zjistíte, kdo je oním skladatelem - Howard Shore. Přestože se pravděpodobně snažil, nostalgická hudba z Pána prstenů se rozhodně nezapře (jako například ve skladbě Drowning). Lesní rohy s dramatickým nápěvem skalním fanouškům podvědomě připomenou hobití putování do Mordoru. Melodie Středozemě ovšem není vším, co v Cele uslyšíme. V pouštních scénách dětské mysli je to hypnotická arabská hudba, která svou exotickou monotónností znatelně upoutává divákovu pozornost, a je tedy dobře, že jí režisér Singh využil jen poskrovnu. V dramatických momentech pak Shore stupňuje napětí údernými timbály, což je jak známo ve filmové hudbě vždy sázka na jistotu. Kompletní soundtrack je směsicí sugestivní, dynamické i hororové hudby, která na sebe až příliš často při sledování upozorňuje. Pro mnoho diváků tedy spíše rušivý element, na druhou stranu samotný soundtrack velice živě připomene s ním spojené scény. Rozhodně ovšem ničím nevyčnívá a troufám si tvrdit, že ho Shore nemá zařazený mezi svými nejpovedenějšími. Nejlepší soundtrack z filmu: Carl Rudolph Stargher. 50 % (25.04.2015)

Vizuálně místy brilantní a co se násilí velmi nekompromisní snímek,k terý ale tráví v psychopatově mysli méně času, než by bývalo bylo záhodno. Přesto poctivé 4 hvězdy za některé geniální vizuální nápady (ten dlouhej závoj, nebo panenka Marie na konci) a za Vince Vaughna. A Jennifer Lopez hrát NEUMÍ... UMÍ se ale moc pěkně tvářit :) (21.08.2006)

Úchylné lízatko na dobrou noc... Které sází jen a pouze na dva žolíky v rukou režiséra. Prvním z nich je originální výtvarná stylizace - počítaje v to všechny herce (kameramanu hold rovněž) a druhým je trefně neklidná a nervydrásající hudba od Howarda Shorea. Kdo slyšel separovaně zajisté potvrdí, že se samostatně soundtrack moc poslouchat nedá. O ději polemizovat nebudu, není nic moc, primární myšlenka a námět jsou docela originální, ale není s nimi nakládáno moc obratně. Na závěr podotýkám, že mé hodnocení je ovlivněno faktem, že jsem Celu viděla v kině a navíc v trochu veselejší náladě, takže emotivní požitek byl nejspíš lehce nadnesený. 70% - ***1/2" (09.02.2007)

Možný vynikající zážitek kazí opravdu chabý scénář s nulovým stupňováním napětí a s téměř žádným posunem děje vpřed. Snímku nepomohl ani životní výkon Jennifer Lopez a ani Vince Vaughn tentokráte ve vážné roli. Velice originální vizuální stránka je doplněna stejně originálním hudebním doprovodem a tak se Cela stává jedním z nejoriginálnějších filmových zážitků tohoto milénia. Bizarní snové výjevy jako z děl H.R. Gigera a jemu podobných, skvěle zahraný psychopat v podání Vincenta D'Onofria (který zde tak trochu paroduje svou dřívější postavu z Mužů v černém), rozporcovaný kůň a naprosto fantastické kamerové přelety / průlety, to vše by na plné hodnocení stačilo, nebýt právě onoho teoreticky chybějícího scénáře. Promrhaný potenciál jak filmu, tak umu režiséra. (28.04.2008)