Čas opilých koní

Působivý film se silnou výpovědí. Íránci zvládají podobná témata na jedničku. Přesto ho za sebe mohu ocenit spíše nižším hodnocením. Nemůžu se ubránit dojmu, že v některých scénách už Ghobadi moc tlačí na pilu a určité okolnosti opakuje a zdůrazňuje na můj vkus příliš - čistě můj problém. Na íránských filmech oceňuju jejich opravdovost; u většiny z nich mám pocit, že herci své role ani nehrají, že takoví jsou i ve skutečnosti (což u naturščiků platí asi téměř stoprocentně). Nikdo nemá tak talentované dětské "herce" jako Írán. Kluk v roli nejstaršího sourozence nuceného předčasně dospět, opustit školu a stát se hlavou rodiny, mě úplně odzbrojil. (18.08.2011)

Nebylo místo na citový výlevy; ta perfektní práce s kamerou, která byla v područí hor, svízelná hrdinova situace a odklon od západní civilizace, jež se rozklepe při pomyšlení, že by měla rozdmýchat plamen naděje kdesi uvnitř hlavy, protože jen tak lze přežít, mi zavdala tolik otázek, tolik toho dala, až se mi třásla ruka a hlas! Vzalo mi to dech a rozum - naprosto nenásilným způsobem, což je vzhledem k původu snímku velmi imponující. 95% (15.08.2011)

Nemal by som žiaden problém skopírovať môj komentár k filmu Korytnačky môžu lietať, pretože režisér i problém je ten istý. Jednoduchý príbeh, takmer dokumentárne spracovanie, autentickí neherci. U citlivejších divákom vyvolá množstvo emócií, niekedy vyúsťujúcich do uspokojenia sa s domácim bordelom (keď inde je to oveľa horšie). Pripomenul som si Werichove slová, že život, o ktorom sa dobre číta, sa blbo žije a naopak. Vo mne film nijaké osobitné emócie nevyvolal, pretože netrpím potrebou zachraňovať celé ľudstvo a napr. v Rakúšanoch takisto nevyvolávalo žiadne emócie, keď sme pred Vianocami za socializmu stáli dve hodiny v mraze na kilo pomarančov alebo jonatánok (aj keď prirovnanie je scestné). Ale ČSFD je filmová a nie politická, či humanitárna databáza, a film podľa mňa nemá na viac, ako na tri hviezdičky. (23.08.2011)

Snímek původem kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho by svým námětem lehce mohl spadat mezi takzvané festivalové exploatace, které sociálně drásává témata vytěžují s cílem (finančně) uspět na prestižních západních přehlídkách. To se nakonec podařilo i Času opilých koní, v Cannes např. film získal Zlatou kameru. Trápení íránsko-kurdských dětí, které se v nehostinném pohraničním prostředí starají o svého těžce postiženého bratra, by mohlo být snadným východiskem pro citově manipulativní drama. Ghobadi si ale zvládá udržovat odstup, který se k dokumentaristickým konvencím blíží nejen vzdáleným rámováním a rezignací na klasické vyprávění, ale také autentickou prací s neherci. Právě v nezúčastněných momentech (úvod s vojenskou kontrolou, náročné putování horami) snímek exceluje, ale jakmile během klasicky odříkávaných-nacvičovaných dialogů přejde k polodetailům, svou realistickou auru trochu ztrácí. (20.01.2014)

Možná to na mě působilo ještě autentičtěji, než Želvy mohou létat. Vždycky u takových filmů cítím naprostou beznaděj a bezmoc, protože i kdyby člověk nakrásně chtěl, tak s tímhle stávajícím systémem nic nezmůže. Ano, byl to jen film, ale já věřím, že ve skutečnosti to je možná mnohem horší. Třeba takového Mahdiho si nikdo nevymyslel, kde záběry na něj byly srdcervoucí a jeho krásné oči mluvily za všechno. To celé umocněné nehostinnou krajinou k žití, kde je slyšet z dálky střílení a kolem neustálé nějaké nástrahy, včetně min. A to nemluvím o mulách, kterých mně bylo tak líto, že jsem musela chvílemi použít rychloposuv. Myslím si, že každý soudně přemýšlející člověk, který uvidí tenhle polodokumentární snímek z kurdského prostředí si uvědomí, že bychom si měli vážit i toho možná někdy mála dobrého co máme, včetně toho, že bydlíme třeba tady v Čechách. (06.01.2013)