Příběh z Bronxu

Ukázka toho, že žánr nostalgického vzpomínání na dávno uplynulá léta zlatého dětství i "bezstarostné" puberty lze obměňovat doslova donekonečna a předmětem tohoto vzpomínání se může stát i zdánlivě nazáviděníhodné postavení chudého dítěte z gangsterské čtvrti (viz Leoneho freska Tenkrát v Americe). Tentokrát je tu však patrný vliv rodinného prostředí, především morálně silného otce, jenž se snaží distancovat od obvyklých způsobů svého prostředí a založit bezpečnou existenci sebe a hlavně své rodiny pouze na poctivé práci, což je samozřejmě pro jeho syna málo atraktivní a spíše útrpná pozice, kvůli čemuž se opírá i autoritu jimou, o silného a pragmatického místního bosse. Paralelně se nám tak vyvíjejí dva odlišné vztahy, oba v rovině otec-syn, oba však vycházející z jiného přesvědčení a jiných životních zkušeností. Konečné řešení je asi neočekávaně idylické a až nestravitelně optimistické, ale je tomu snad, proto aby byl zachován nostalgicky jemný vzpomínkový příběh. Myslím si, že De Niro ve své režijní prvotině trochu neodhadl míru a do svého snímku zakomponoval až příliš mnoho problémů a otázek, z čehož vyplývá, že ne vše tu působí úplně přirozeně a příhodně. Za naprostý krok špatným směrem pak považuji onu variaci na montecko-capuletské téma, dokonce v úplně nevkusném "růžovém" ladění! (06.12.2004)

Místy je Scorseseho vliv skutečně znát a jsou části, které jako by Mafiánům z oka vypadly (úvod, vysvětlování přezdívek gangsterů), ale samozřejmě se Bronx s jeho o třídu lepšími díly nedá srovnávat. Peníze zde mají opět hlavní vliv na moc, majetek a přátele, postavy nejsou jednoznačně profilované – je na ně nazíráno z dětského pohledu váhavě nevyhraněného mladíka. De Niro odvádí famózní herecký výkon a svými replikami dokáže při promluvách k synovi učinit z rozhovoru emocionálně vypjatou situaci, ale jakmile zmizí z obrazovky, odchází s ním i kus filmu. Za vyloženě špatný tah považuji obsazení Lilla Brancaty (Calogero v pozdějším věku), který je naprosto ordinérní vzhledem i herectvím a na utáhnutí filmu mu chybí jakékoliv charisma Během Bronxu mi hlavou stále poletovala myšlenka: „co je to za mafiánský film s De Nirem bez Joea Pesciho“? A pak přišel ten velký nečekaný moment, kdy se na chvíli objevil, a mně oči zjihly, protože vidět tyto dva velikány opět spolu je nezapomenutelný zážitek! (10.05.2006)

Příběh z Bronxu je film, u kterého jsou na prvním místě postavy. Calogero, Sonny, Lorenzo - o ně zde jde v první řadě, o jejich psychologii, vývoj a vzájemnou interakci. Filmový děj, ostatní postavy i cokoli dalšího je zde podružné, vše v tomto filmu tvoří pouze pozadí, na kterém se odehrává tohle výtečné drama o dualitě dobra a zla. Připočtu-li si k tomu výborné obsazení, strhující závěr a skvělé dobové songy, kterých je zde nepočítaně, nemám tomuto filmu co vytknout. (26.02.2012)

Robert De Niro se vrátil do doby svého mládí v Bronxu. Snímek trochu připomíná Scorseseho Mafiány, o mladém hochovi, který se dostal mezi mafii. Stylový film z drsného prostředí, který byl režisérským debutem Roberta De Nira. Přesto mám pocit, že zde jsou rezervy a že téma a prostor šlo využít lépe. (10.05.2009)

Oceňujem De Nirov skromný príbeh z prostredia kriminality, v ktorom si vonkoncom nepotrpel na scorseseovské cynické maniere plné čierneho humoru, ale vsadil na jednoduchý vzťahový trojuholník "otec-syn-gangster", ktorý je vzájomne prelínaný a pútavý. Pozdáva sa mi, že De Niro kontrastne vykresluje mafiánsky svet očami naivného dieťaťa a triezveho dospelého a zároveň aj do postavy mafiána (v tomto prípade skvelého Palminteriho), - ktorý je v predstavách diváka automaticky spätý s vulgárnym slovníkom a chladnokrvnou náturou - vdýchol náznak ľudskosti a charizmy. (25.08.2011)