Danton

Upraveno v březnu 2022. Danton je politicky osobitější lyrikou, uštěpačnou ke vzniku západního způsobu demokracie a současně reflektující dobovou situaci polského politického prostředí po vyhlášení stanného práva. Základem Wajdova politického dramatu je divadelní hra Případ Danton polské prozaičky Stanisławy Przybyszewské (ale ta je velkou obhajobou Robespierra a Dantona naopak haní a označuje za anglického agenta). U Wajdy jde o jednoznačný posun ve prospěch Dantona (byť nic neponechává pouze černobílé) a nesmlouvavě odhaluje praktiky novověkých "vlád lidu": teror, šíření strachu, zinscenované soudní procesy, odstraňování oponentních hlasů, demagogické principy nebo umění v ideologických službách. Působivou stránkou jsou zde kostýmy podle návrhů Yvonne Sassinot de Nesle, uhrančivými jsou herecké výkony v té kruté neúprosnosti mocichtivých lidských dějin. Hvězdičkou představení jest Georges Danton (bonvivánsky nespoutaný Gérard Depardieu), hlavní osobnost vzniku francouzské republiky. Ale časy se mění a způsoby krutovlády přestávají být eticky obhajitelné. Politický střet se zdá být hrou, ale to se v mžiku mění. Druhým hrdinou na politickém kolbišti je tu Maximilien Robespierre (vynikající Wojciech Pszoniak s hlasem Gérarda Desarthea), vůdce jakobínů a dominantní osobnost Výboru pro veřejné blaho. Politický boj za vzájemného osočování za nepřítele revoluce se vyhrotil ostřím gilotiny. Mezi nejvýraznější postavy patří také útlocitnější Dantonův propagátor hlásajících slov v politické konfrontaci Camille Desmoulins (zajímavý Patrice Chéreau), a pomstychtivý a s Robespierrem ve Výboru blízce spjatý Louis de Saint-Just (dobrý Bogusław Linda). Hlavní ženskou postavou je zde Lucille Desmoulins (příjemná Angela Winkler), strachující se o zatčeného manžela. Z dalších rolí: ze strachu zrazující François Louis Bourdon (Andrzej Seweryn), Dantonovi pozatýkaní političtí příznivci Pierre Philippeaux (Serge Merlin) a Jean-François Delacroix (Roland Blanche), také zatčený generál François Joseph Westermann (Jacques Villeret), akurátní a přísnější Robespierrova milenka Éléonore Duplay (Anne Alvaro), z donucení ztichlý Dantonův příznivce Legendre (Bernard Maître), poslušný veřejný žalobce revolučního tribunálu Antoine Quentin Fouquier-Tinville (Roger Planchon), jediný člen Výboru pro veřejné blaho nepodepisující zatčení Robert Lindet (Marian Kociniak), nebo hlavní ideologický umělec francouzské revoluce Jacques-Louis David (Franciszek Starowieyski). Danton je nesmlouvavým filmem k podstatě politik vlád lidu (byť nejenom jich). Působivé představení krvežíznivé mocichtivosti, kdy demokracie je jen pouhou iluzí a deklarace lidských a občanských práv je na tisíc způsobů stínána gilotinou. (24.01.2010)

Hodně "upovídaný" a místy trochu zdlouhavý snímek, na němž je patrné, že se jedná o divadelní adaptaci a na jevišti to musela být ještě daleko působivější podívaná. Přesto se podle mého názoru jedná o historicky věrné ztvárnění vnitřních bojů během Velké francouzské revoluce s důležitou výpovědní hodnotou. Gérard Depardieu zde navíc exceluje v jedné ze svých nejlepších rolí! (04.09.2011)

Poměrně slušně se daří vylíčit chaos a sociální rozdíly, které ve Francii zavládly. Pomocí monologů a rozhovorů hlavních postav film předkládá hlavní myšlenky i vlastní historii. Potíž nastává v okamžiku, kdy divák není obeznámen s historií revoluce. Jednotlivé činy a výroky Dantona nebo Maxmiliána se stávají nepochopitelnými a zmatenými. O hédonistického Depardieua se tahá asketický Robespierre a bezejmenný pidimužík s kordem, ale proč? To je otázka. Danton se na scéně potácí ze strany na stranu, popíjí víno a jeho záměry jsou neznámé. Když se výbor pro veřejné blaho rozhodně ho uvěznit, divák nemá ponětí, proč to udělal. Evidentně má ale obtloustlý politik moc manipulovat davem. A tak mezitím, co probíhá směšný vykonstruovaný proces, Robespierre se nechá malovat. V zásadě je zde Maximilián vylíčen jako kostnatý a, ač povětšinou s klidnou tváří, výbušný diktátor, který nechává zabíjet lidi pro vlastní přesvědčení veřejného blaha. Danton oproti tomu je zde jako mučedník, jediný pravý idealista, který chce dobro pro lid. Krátce po expresivní popravě Dantona a dalších kontrarevolucionářů se Robespierre jeví jako nemocný chudý stařec, který pochybuje sám o sobě, což si uvědomuje, když mu jeho synovec recituje revoluční články. Film má několik kladných momentů, ale jako celek se mi zdá, že hraje spíše na dojem. Hudba, která nedokresluje, ale tvoří atmosféru, expresivní výjevy stříkající krve, plamenné projevy, opulentní hostina. Naproti tomu informační hodnota pokulhává, protože divák je uveden do již běžícího děje a problematika je jen lehce načrtnuta. Každopádně poselství filmu, že revoluce začala zabíjet své vlastní děti, se podařilo vyobrazit celkem přesvědčivě. (19.12.2013)

Historicky vcelku věrný snímek. Teda aspoň myslím, protože o téhle éře až tak moc načteno nemám. Francouzská revoluce je hodně zajímavé téma. A zrovna fáze, kdy "revoluce požírá vlastní děti" mi přijde jako jedna z částí historie, která se celkem ráda opakuje. Takže vřele doporučuju - i kvůli G. Depardieau. UPDATE 2018: Viděl jsem to po děsně dlouhé době a přišlo mi to znova výborný. Akorát jako nejzajímavější osoba celého děje už mi nepřišel poživačný Danton, ale Robbespierre. Divný, asketický, mocichtivý chlap a manipulátor, který se ale docela snaží nesejmout bývalé kamarády. Jenže ono to už od nějakého bodu prostě nejde a začíná být jasné, že se budou sekat hlavy. Jestli bych teď filmu něco vytknul, tak to, že pokud člověk nezná nějak přesněji historické okolnosti a lidi, nebude dost často vědět, kdo je kdo. Třeba já doteď nevím, kdo byl ten Robbespierrův kámoš s naušnicí. (16.07.2007)

Vynikající snímek prodchnutý ponurou atmosférou, výborně vystihující dobu v níž se odehrává. Nad celým příběhem visí neustálá hrozba blížícího se neodvratného konce. V mrazivé závěrečné scéně, kdy si Angela Winkler coby Lucille Duplesissová uvazuje pod guillotinou kolem krku červenou šňůru pláště, jako by předjímala svoji vlastní blížící se záhubu... (23.06.2007)