Athena

„NEŽ ZJISTÍME JMÉNA POLICAJTŮ, BUDE VÁLKA…“   Potomci na dávkách žijících migrantů v akci. Jde se do toho po hlavě a hned od začátku sledujeme pouliční válku, která přerůstá v policejní bezradnost,  a nakonec vítězí arabská „moudrost“. Bohužel tady nevidím nic víc. Žádný poselství… navíc postupně uvadají i emoce. Škoda, „Bídnici“ a „Severní Marseilles“ by si zasloužili přídavek.   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Karim, Moktar, Seber, Abdel, Ouss...  2.) Zjistím, že Chánov je zlatý sídliště!  ///  Thx za titule „Lucie Mandziuková a Barbora Vrbová“.                PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  **  NAPĚTÍ  * (15.10.2022)

Strhující filmařina, která hned v úvodu pošle diváka do centra dění, do scény, ve který by většina filmů vrcholila. Tady ale nastoluje všechen ten zmar, zoufalství, anarchii a pak postupně proplouvá k tomu jedinýmu logickýmu závěru. Athena je režijní mistrovství podpořený fenomenálním vizuálem, kterýmu by kino slušelo víc než kde jaký marvelovce, třešničkou na dortu je pak perfektní soundtrack! Chápu, proč všude po Paříži visely na Athenu plakáty. (30.09.2022)

Po technické stránce opravdu dechberoucí a třeba úvodních deset minut je režijně na hranici geniality...a takových scén je tu víc. I metaforický přesah do antické tragédie je pochopitelný...ale co naplat, celková exaltovanost, ukřičenost, spolu s jednoduchostí zápletky (včetně závěrečného překlopení až do absurdity v chování některých postav) mi bránily v jakémkoli emočním zaangažování...a myšlenkově se film také vyčerpá brzy a pak se jen opakuje a navzdory režijní brilanci mne začal pozvolna nudit... Motivicky podobné Les Miserables na mne prostě fungovaly o tu jednu hvězdu lépe... (25.09.2022)

Formou unikátní film. Realisticky ztvárněné "Panelstory" na francouzské palčivé téma. Divácky okouzlující metoda záběrů bez střihu a plující kamery spolu s nervy drásajícími výkony všech stovek komparzistů činí z této Atheny malý filmový zázrak. Toto všechno natočit muselo hodně zabrat a nebo je to opravdové? (08.02.2023)

S velkým obrazem a zvukem mi občas padala čelist. 97 minutový videoklip nedal vůbec, ale vůbec vydechnout. Připomnělo Bloody Sunday (hello Paul Greengrass) a dokumentární filmy, které se promítají v rámci Jednoho světa, třeba Winter on Fire, taky na Netflixu btw. Nebo posledních patnáct minut 1917, což v Atheně je teprve začátek. Z tlaku tohodle zážitku bych se v kině ještě klepal. Zvuk duněl, šlehal záblesky, vystřeloval ušní bubínky, hudba šlapala a kamera dělala neskutečné psí kusy. Poklona, protože herci tam naprosto přirozeně ustáli běhající, skákací, davové a násilné scény bez střihu a na jejich tváři se nedal poznat ani záchvěv napětí nebo pochybností. Filmu maličko chyběl přesah a hloubka postav, ale to je jako vyčítat Predátorovi, že se nezabýval klimatickou změnou a že Arnold neřešil své traumata z mládí. Gavras to takhle natočit od samého začátku očividně chtěl. Tedy maximálně na efekt a prožitek mezi všemi zúčastněnými stranami a to tělo na tělo, zblízka, bez příkras s namířenou zbraní na hlavu "pitomého pětiletého kluka" ve dveřích výtahu. Podařilo se mu to beze zbytku. Dlouhé záběry vtahovaly do děje jako černá díra a nepustily do závěrečných titulků. Film ve mně rozhodně vyvolal zájem o kontext násilí a chaosu, který má očividně pro nás nepředstavitelný rozměr - a ten rozměr jsme teď mohli audiovizuálně trochu lépe poznat. Jak se s tím Francie vyrovnává je na jiný dlouhý večer. (14.10.2022)