Buzíci

V první řadě tvrdá obžaloba moderní doby a především ztráty opravdového prožití čisté lásky. Na druhou stranu však též neskutečně zábavná a povedená komedie, u které vám bude smutno, až skončí. Depardieu a Dewaere jako dost sympatičtí výtržníci, kteří se zajímají jen o to, jak dostat kdekterou ženskou do postele a krádeže berou jako nezbytnou součást života. Vypiplaný a naprosto nabitý scénář, kde jeden nevázanější a šílenější kousek střídá druhý. Zpracovávání frigidky Miou-Miou je dost odvážné a koho zajímá Depardieuovo něžné pozadí, příjde si na své. Jsou tu samozřejmě i závažnější místa - poslední zážitek Jeanne Moreau, která se snad jako jediná ve filmu nesvlékla, "kojení" Dewaera i ochutnávání mladičké Isabelle Huppert, což je zase vyloženě lyrická pasáž. Krásný film, který se nemůže líbit snad jen feministkám. (31.08.2005)

Docela dobře zvláštní, nebojim se říct, že snad až trochu halucinační, zvrácenej film o ... o ... o čem to sakra bylo? O tom, co se dělo na obrazovce jistě ne... Pro spoustu lidí to nebude příliš stravitelný a jiní z toho zas budou celkem u vytržení. Jsem v tý druhý skupině, i když si po těch letech od doby, co jsem to (několikrát) viděl, nevybavuju úplně přesně, proč vlastně. (16.10.2012)

Snímek plný slavných jmen, která vytvářela tvář francouzské kinematografie posledních 50 let, často na začátku jejich hvězdné kariéry. Jeho zajímavost - a svým způsobem i důležitost - ale spočívá v něčem jiném. Skvěle (i když bezděčně) zachycuje proměnu, jakou si prošla intelektuální levicová scéna od zlomového protestního roku 1968. Původně byla levice protestním hnutím, které se vymezovalo vůči systému, chtělo ho bourat nebo aspoň kompletně transformovat.  Během dvou dekád levice kompletně ovládla půdu univerzit a jejich pokrokoví absolventi vrůstali do systému a postupně se stávali establishmentem. Došlo ke kompletní proměně nikoliv společnosti, ale témat a způsobu vystupování levice, která začala vycházet vstříc potřebám svých bohatnoucích  a sebevědomých příslušníků. Sociální a třídní konflikty ustoupily do pozadí, na řadu přišla ekologie, feminismus, ochrana menšin. Jean-Claude a Pierot jsou typickými hrdiny té původní antisystémové levice a představitelé jejich hodnot. Nekonvenční, radikální, neuznávající tradiční morálku. Berou si od lidí i od života, co uznají za vhodné. Režisér a scénárista v jedné osobě se na jejich řádění dívá s vlídným porozuměním. Ukradnou auto a majitel, který se je snaží zastavit, je vylíčen jako odporný majetnický maloměšťák. Ženy jsou pro povedený páreček jen spotřební materiál a slouží výhradně k uspokojování jejich potřeb. Ikony tehdejšího levicového hnutí byli často sebestřední machové, kteří očekávali, že je ženy budou obdivovat a sloužit jejich potřebám a to se promítá i do filmu, kde jsou ženy fascinovány dominantním vystupováním pobudů a nechávají se od nich zneužívat. Depardieu si, myslím, už nikdy nezahrál tak odpudivou kreaturu, i když na svém kontě má řadu záporných rolí.  Pokud jde o filmařskou stránku snímku, nevidím v něm nic výjimečného a vybočujícího z produkce francouzské kinematografie 70. let. Za nepříjemný - a z pohledu dnešních hodnot problematický - obsah nemohu nadělit víc, než 40% celkového dojmu. (18.06.2024)

Cesta postav, které tak skvěle ztvárnili Gérard Depardieu a Patrick Dewaere za přispění Miou-Miou vás buď dostane, anebo se na ni odmítnete koukat. Jako kdyby zde neexistovala žádná pravidla, je zde spousta nezávazného sexu a s koncem navíc máte pocit, že vlastně nic nekončí. Netradiční, ale skvělý snímek. (02.02.2017)

Namísto motorek povětšinou kradená auta (ale také vlak, bycikl nebo prostá chůze) a místo předávaného jointu společné sdílení zprvu naprosto netečné ("Mně to nevadí.") a na sexuální objekt degradované, posléze však čím dál iniciativnější "kadeřnice". Tenhle způsob bezstarostné jízdy je jak výsměchem maloměšťácké morálce, tak ironickým komentářem ke konceptu tzv.volné lásky. A když ve výkřiku "poníženého" Pierra: "Zasraná Francie! Kamkoliv přijdu, cpou mi ho do zadku!" změníte název státu, jste rázem doma. (18.04.2008)