Saltburn

Řekla bych, že v případě filmu Saltburn záleží asi dost na tom, jaké od snímku máte očekávání po obsahové stránce po shlédnutí traileru. Už jen ten si hraje s divákem úplně stejně jako film samotný. Protože je už poměrně brzo jisté, že se ve skutečnosti jede trochu jiným stylem. I já jsem si původně myslela, že to bude trochu jinam. A možná právě tenhle skutečný směr mě bavil ještě víc. Protože Oliver je od začátku jasný trouba. Zakřiknutý a bez přátel. Byť samotné retrospektivní vyprávění jasně naznačuje, že za ty dvě hodiny příběhu se toho změní hodně. A koho by nezajímalo, kam se až dostal? Film samotný totiž skvělě pracuje s myšlenkou, zda vůbec na tom všem záleží. Zda záleží na tom, co se stane bohatým. Zda vůbec stojí za tu námahu je litovat. Jsou to přece boháči, co mají jinak všechno. Co by ještě chtěli víc? A jak se Saltburn tedy povedl?    Předchozí film Emerald Fennell jsem neviděla. Saltburn jsem mě tedy utáhl na jiné jméno. Barry Keoghan. A musím říct, že to díky němu bylo možná právě proto tak dobrý. Byl to jeho herecký koncert ve všech ohledech. Všechna světla na něj, prosím! Protože to on je v téhle show hlavní hvězda. Ostatní? Jenom tupý panáci, kteří jsou po cestě, kteří mají nastavovat zrdcadlo společnosti, zatímco hlavní hrdina to svoje pro jistotu rozbil už dávno? Za celý film se o nich nedozvíme vůbec nic. Jenom ta zakladní rozdělní podle toho, jak bohaté lidi vnímají ostatní. Jenom prázdné schránky s základním charakterem, který prázdně sedí na každou rodinu a ty kolem nich. Nemají proto jak překvapit. Jsou to jenom šablony, které se chovají přesně tak, jak se od nich předpokládá. Ať tím, že jim to vyhovuje nebo tím, že musí kvůli tomu, kdo jsou. Prostě to tak je. Je to slabina filmu? Rozhodně ne. Právě naopak. Díky tomu všechno působí o to víc reálněji. Prázdně, ale reálně.    Proro je řada na důležitou otázku. Vyhrála forma nad obsahem? Asi bych teď možná mohla být negativní a psát něco v tom stylu, že všechna ta vizuální krása, která diváka oslepí, je tam z důvodu, aby schovala jednoduchý příběh, který od své prázdnoty potřebuje odvést pozornost právě těmi všemi blbinami. Ale to já neudělám, protože mám slabost pro užití barev jako částečného vypravěče. Jak se používají barvy a různě barevné filtry k prohloubení emocí a vyřčeného. Stejně jako kamery, která dělá přesně to stejné při zabírání postav, které je až kolikrát na hraně ohledně jejich výškového rozdílu. Podle toho, jak je to třeba a podle toho, o čem se spolu baví. A celkově celou dobu je tahle stránka filmu nadherna. To platí i o hudbě, jejíž výběr je prostě top, a hodí se tam. Všechno nejsou jenom osmdesátky. A například úplný zavěr diky ní prostě funguje a všechno skvěle uzavře. Jsem si vědomá toho, že tady vážně nedochází k žádnému objevení Ameriky...ale je to všechno spojené s tou sílou, kterou film má. Buď vás absolutně vtáhne, nebo ho vypnete do půl hodiny. A pokud vás vtáhne, ty dvě hodiny utečou neskutečně rychle. A budete nejspíš s tím vším spokojení. Pokud se budete nudit už na začatku, slibuju, že časem se to nezlepší, celou společnou cestu tady asi nenajdete. Nejvíc vtipné na tom je asi to, že v případu zrovna tohohle filmu budou mít obě skupiny diváků ve svém hodnocení úplně stejnou pravdu. Ještě mnohem víc než v případě jakéhokoliv jiného umění.    Skvěle natočený herecký koncert především Barryho Keoghana, který v tomhle psychologicém dramatu s luxusním vizuálem, ze sebe dává všechno. Tak bych film shrnula jednou větou. Zdá se to na první pohled málo, ale ve skutečnosti není... (23.12.2023) (méně) (více)