Čínský syndrom

Nezvratný důkaz, že prorocké filmy EXISTUJÍ ... až děsivě realistický. Neboť NIKDO není dokonalý - člověk ani technika, kterou vytvořil. Když připočítáme všudypřítomnou lidskou hamižnost a vynalézavost na straně jedné a lenost, neschopnost a nedůslednost na straně druhé, musíme prostě připustit, že jaderná energetika NENÍ bezpečná. Nemůže být. Ani v jedenadvacátém století. Ale představuje jen jedno z rizik, ze kterými jsme se naučili žít. Něco jako nikotin - nebo globální oteplování. Většinou o ní nepřemýšlíme - k čemu taky, když už tady jednou je a její další existenci stejně nemůžeme nijak významně ovlivnit. Naše bezstarostnost je svým způsobem obdivuhodná, ale všeho do času. Neboť - Černobylem počínaje a Fukušimou konče - pár VELICE důrazných varování už tady bylo. (08.10.2012)

Jaký názor zastávají v otázce jaderné energie autoři je sice jasné poměrně záhy, ale o lacinou agitku se v žádném případě nejedná. Naopak to s paranoiou a konspirací pracuje se značným citem dle hesla "čím minimalističtěji, tím působivěji". Dokonce to po většinu stopáže působí (opakuji působí a nikoli že to takové i je; z technického hlediska není a ostatně ani nechce být) natolik reálně (a ve výsledku o to znepokojivěji), že kdyby byla v úvodu noticka "dle skutečných událostí", tak by tomu jistě mnozí skočili na špek; a nebylo by se jim ostatně co divit. (04.08.2014)

Nevidět film od začátku, pevně bych věřil, že na režisérské stoličce seděl celou dobu sám Sydney Pollack a nikdo by mi to nevymluvil. Celkové vyznění a hutná atmosféra Syndromu připomíná nejvíce např. filmy Tři dny Kondora nebo Rosenbergova Brubakera. Ta strašlivá bezradnost a nemohoucnost vůči systému, který stejně zvítězí je i po třiceti letech stále aktuální. Stejně jako celý námět zabývající se nebezpečím jaderné energetiky... a lidí. 80 % Pozn.: S (velkým) odstupem času film ve mně uzrál a musím přidat na hodnocení. 90 % (30.01.2009)

Při natáčení reportáže v atomové elektrárně se stane havárie, která se podaří reportérce Kimberly Wellsové (Jane Fonda) a jejímu kameramanovi Richardovi (Michael Douglas) natočit. O to víc je udiví, když nejenže elektrárna o havárii mlčí, ale od svého vedení dostávají přísný zákaz reportáž uveřejnit. Společně se rozhodnout zjistit o havárii více, a za pomoci jaderného technika Jacka Godella (Jack Lemmon) zjišťují hrozivé informace. Problém je, že někdo nechce, aby se tyto informace dostaly na veřejnost ... Člověka až mrazí v zádech, když si představí, co všechno se v podobných zařízeních děje, a je systematicky zametáno pod pokličku. Hlavně prohlášení o absolutní bezpečnosti elektrárny dnes přijde k smíchu (po událostech v Japonsku 2011). Navíc když se do toho připlete lidský faktor a chamtivost, touha po zisku za každou cenu.. Po příběhové stránce to bylo o něco horší - samozřejmě film má co nabídnout, ale zápletka (a hlavně vyvrcholení) je takové lagricové, škoda. A to i přesto, že se všichni (tři) hlavní představitelé snaží, seč jim síly stačí - nejvíce mne asi zaujal mladý (a zarostlý) Michael Douglas.. (23.01.2012)

Boj jedince, který udělá zásadní rozhodnutí, proti systému podle Michaela Douglase, který u projektu stál od začátku. Nikdy mu moc nevoněly machinace okolo zkoušek a výstavby jaderných elektráren. Podle filmových studií „nekomerční“ námět se nějakou chvíli hledal a vůbec nepomáhalo, že Douglas měl za sebou veleúspěšné Kukaččí hnízdo. Dlouholetý zaměstnanec elektrárny Jack Lemmon byl nakonec výtečnou volbou, reportérka Jane Fonda, ač byla podle producentů až příliš kritická k válce ve Vietnamu, také pomohla tomu, že jde nakonec o poměrně přesvědčivý kousek o možných jaderných hrozbách a lehkovážnému zacházení s energií. Na svou dobu vyvolával palčivé otázky a paradoxně pár dní po premiéře došlo v pensylvánské elektrárně k úniku velkého množství radioaktivního plynu, což bylo pro film dokonalou reklamou. A nakonec se na něj stály fronty. (19.06.2017)