Balada o sedmi oběšených

Každým coulem umělecký film ideální ke strukturalistickému rozboru. Balada o siedmich obesených je díky tomu lehce odosobněná a zdánlivě silné téma formalistickým zpracováním tak trochu rozmělňuje, nicméně jedná se o snímek, v němž každý záběr, pohyb kamery, slovo a střih je nositelem významu na rovině denotační, konotační a narativní. Hollého dílo předběhlo dobu a je ostuda, že až na pár fajnšmekrů zůstává divácky opomíjeno. (15.04.2011)

Podle povídky od L. Andrejeva vrcholný snímek Martina Hollého, vrchol slovenské tvorby a vůbec skvělý emočně silný filmový zážitek za poslední dobu. Všude s filmu na vás dýchá taková temná a velice ponurá černobílá atmosféra, vynikající a výstižná Liškova hudba a po vizuální stránce je film také velice dobře zpracovaný. Dále velice dobrá Szomolányiho kamera ale také střih a velice přesvědčivé reálie, a tech pět spiklenců resp. sedm odsouzenců své role zahrály také skutečně velmi přesvědčivě. Film sám o sobě představuje hluboký ponor do vnitřních vztahů a jejich vazeb, pocity tužby a vzpomínky a vůbec odlišné postoje odsouzenců k otázkám života a smrti. Opravdu silný film, zvláště v závěrečné scéně popravy se však poznání o rovnosti a potřeba sounáležitosti lidí před smrtí stává o něco očividnější. (16.06.2007)

Silný film. Výtvarně úderný (černobílá strohost je zde ideální), s působivou hudbou (Liškův chorál s motivem "Gospodi pomiluj" je snad "autentičtější" než by byl originální chorál) a skvělými hereckými výkony. Jedinou chybičkou jsou snad některé trochu zdlouhavé flashbacky, které sevřenost a údernost filmu trošku rozvolňují. S takovou adaptací své povídky by byl jistě spokojen i Leonid Andrejev. S motivem čekání na popravu též pracuje zde tak ceněná Zelená míle, která však v tomto srovnání odhaluje své popcornové ledví. (03.10.2010)

Hollý obohacuje veľmi jednoduchý príbeh o retrospektívy a názory, prezentované často v komentároch postáv. Je jasné, ako to celé skončí, nepríde žiaden telefonát z vyšších miest, žiadna deus ex machina v hodine dvanástej. Ale je to práve či už formálne podanie, alebo efektívne navodenie existencionálneho strachu zo smrti, prečo je film tak vysoko hodnotený. Je jedným z najdepresívnejších slovenských filmov vôbec a to pri povedomí verejnosti o depresívnosti sk filmov všeobecne je čo povedať. Sympatické je, že sa Hollý s Vichtom nerozhodli umelo naťahovať na obligátnu hodinu a pol, film tak má spád a zároveň v ňom nič nechýba. (24.05.2015)

Tady si Martin Hollý troufl zdolat laťku hodně vysokou. Pokud by se chtěl vyrovat Adrejevovi (přitom ani Andrejev není žádný Sergej Bubka) v oblasti psychologiie postav, asi by jeho tyč byla příliš krátká. Hollý zvolil jiný jazyk, řeč náznaků, krátkých spojek, dohledávek, výpustek atp. A pokud bylo Adrejevovým cílem popsat "žít na pozadí smrrti a zemřít v popředí života", pak se domnívám, že uspěl... Skutečně jen pro zajímavost uvedu dva příklady ze samého začátku kolem motivu "v jednu po poledni": Příklad 1. FILM: atentátníci schovaní za stromy parku, v rukou pistole, granáty, výbušniny, jeden po druhém, tváře, gesta. KNIHA (pouze): "..a nyní je každý jejich krok sledován tajnými; chtějí se sejít s ručními granáty a revolvery u vchodu a čekat, až ministr vyjde. Tam budou také pochytání. Příklad 2. FILM (pouze): ministr se nepříliš důvěryhodně převaluje v posteli. KNIHA: "Připomínal si jeden za druhým všechny ty nedávné hrozné případy, kdy na lidi stejné hodnosti, nebo dokonce i z vyšších kruhů, než byl on, dopadaly granáty a tyto granáty jim na kousky rozervávaly těla, rozstřikovaly mozky po špinavých cihlových zdech, vytrhávaly zuby z dásní. A jak tak vzpomínal, připadalo mu už těď jeho tlusté nemocné tělo, rozvalené na posteli, nějak cizí, jako by už ohnivou sílu výbuchu zakusilo; a měl dojem, že se mu ruce v ramenou oddělují od trupu, zby vypadávají, mozek se drobí na kousky, nohy dřevěnějí a leží pokorně s prsty nahoru, jako kdyby už umřel." (05.02.2018)