Povídka malostranská

Jiří Krejčík nám přinesl velmi krásný pohled do Malostranských domů, na lidičky zde žijící, ztvárněný s velkou laskavostí, nadhledem, humorem, ale i s vážnou tváří. Před našima očima se skládá pitoreskní obraz, velmi věrný své předloze. Některé scény, jako je souboj "gentlenamů" jsou naprosto dokonalé. Bezvadné je také herecké obsazení. Jen mi maličko chyběla u tohoto příběhu poněkud silnější pointa. (27.06.2012)

Základem úspěchu je v tomto případě kvalitní literární předloha - figurky , které Neruda kdysi kolem sebe potkával a kterými zalidnil svoje povídky jsou zajímavé a přitom uvěřitelné. Je fajn, že v tomto příběhu navíc převažují úsměvné situace a komediální prvky nad těmi tragickými - ne vždy je Neruda ve svém vyprávění tak optimistický. Krejčík jeho text solidně zadaptoval a opřel se přitom o silné herecké obsazení. Snad jen s poněkud naivním herectvím Jiřího Menzela mám trochu problém, režírování mu šlo přece jen líp... Celkový dojem: 75 %. (02.12.2009)

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) (07.01.2018)

Neberu v potaz, že jde o filmové zpracování literární předlohy. Hodnotím jen film a ten mě vůbec nezaujal. Postavy jsou skutečně prazvláštní, každá je zakuklena do sebe a ani nová postava Jiřího Menzela nedokáže se zaběhlými zvyky nic udělat. Od tohohle filmu zábavu nečekat, jen sem tam slabé pousmání! (07.08.2018)

Unylé. 1) 44letý Jan Neruda napsal povídku Figurky a 63letý Jiří Krejčík ji tradičně obsadil a režíroval. Je tu 43letý mladistvě vyhlížející Jiří Menzel (advokátní koncipient) v přiléhavých kalhotách, 61letý Rudolf Hrušínský (Provazník, píše dopisy), 59letý Josef Kemr (domácí), 47letý Josef Somr (malíř), 31letá Jitka Molavcová (dcera domácího Otýlie) a další. Zdálo by se, že divácký úspěch je vzhledem k slavným hereckým jménům zajištěn. 2) Navíc přihoďte roztomilé prostředí pražské Malé Strany, pěkně zinscenovaný souboj a není co namítat. 3) A přesto...Celý snímek je takový unylý, mdlý, melancholický, úsměvně pochmurný, ponurý, přecitlivělý, sentimentální, smutný, teskný a tklivý. Všechno je, jak má být, a přitom mám pocit umělosti, strojenosti, pohody, která není přirozená. Této charakteristice odpovídá i studiový sterilní zvuk. Jako když se omylem napiju limonády slazené umělými sladidly - je sladká, ale nepřirozeně, uměle, žízeň uhasí, ale potěšení nedodá. (07.08.2018)