Povídka malostranská

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) (07.01.2018)

"Tiší sousedé, idylická zákoutí, odlehlé uličky, kvetoucí zahrady. To je krása...." Všechny ty romantické představy mladého advokátního koncipienta (typická role pro Jiřího Menzela) vezmou rychlé za své. V domě, kde našel svůj nový podnájem, se totiž setkává s celou řadou roztodivných figurek. Z doktora práv se tak pomalu stává "doktorem lidských duší", jenž na vlastní kůži pocítí, že "každý z nás je trochu blázen, někdo víc, někdo míň ale každý člověk je trochu blázen". I o samotném panu režisérovi Krejčíkovi kolují doslova zkazky o tom, jaký to byl pěkný svéráz. Ale co naplat, filmy uměl točit moc krásně. (23.06.2022)

Je to fujky, když na vás útočí nějaká žžžénská! A pokud jste knihomilný jurista se sklony k askezi, můžete udělat i onu chybu, že jí v období ovulace její zduřelé sliznice odmítnete podráždit. To se neodpouští. Dáma postižená zhrzeným chtíčem umí být nekompromisní, proto vás může čekat i souboj s nějakým kníratým Páčkem-shledáčkem, zvláště, zaměnil-li na chvilku věčné trencle za spodek od mundůru. Ještě předtím, než Jeník Nerudů zesenilněl a dal definitivní průchod svým vášním, spočívajícím v pobíhání obnaženého starce po Josefově a plivání keňarů na pejzaté, sepsal nejedno kvalitní dílko. (26.06.2012)

Základem úspěchu je v tomto případě kvalitní literární předloha - figurky , které Neruda kdysi kolem sebe potkával a kterými zalidnil svoje povídky jsou zajímavé a přitom uvěřitelné. Je fajn, že v tomto příběhu navíc převažují úsměvné situace a komediální prvky nad těmi tragickými - ne vždy je Neruda ve svém vyprávění tak optimistický. Krejčík jeho text solidně zadaptoval a opřel se přitom o silné herecké obsazení. Snad jen s poněkud naivním herectvím Jiřího Menzela mám trochu problém, režírování mu šlo přece jen líp... Celkový dojem: 75 %. (02.12.2009)

Jiří Krejčík se po Týdnu v tichém domě vrátil k Nerudovi a i zde to stálo zato. Velký podíl na tom měla herecká trojice Hrušínský-Kemr-Somr (Jiří Menzel v hlavní roli kupodivu nijak neruší), výborná hudba génia Zdeňka Lišky a v neposlední řadě výtvarná stránka dodnes nedoceněné Ester Krumbachové. Nelze zapomenout ani na poetickou kameru Jaromíra Šofra. Jiří Krejčík to za normalizace neměl jednoduché (na Barrandově natočil pouze Božskou Emu a Prodavače humoru a v obou případech měl velké problémy se schvalováním), o to víc se mu dařilo v ČST. Tleskám. (28.06.2012)