Karneval duší

Popravde, čakal som niečo menej poctivé. Niečo, čo "naozaj" inšpirovalo Romera. Lenže toto je serióznosť ako hrom. Krásne natočené, atmosféra bravúrne budovaná, postupné šialentvo hlavnej hrdinky precízne vystavané. Miestami som mal skôr pocit, že pozerám niečo od Hitchcocka než predchodcu zombie filmov... V podstate je tu len jedna scéna evokujúca naháňanie človeka mŕtvymi, ale aj tá je v úplne inej významovej rovine... (24.11.2014)

Silné 3.5 Mám podezření (což částečně potvrzuje zdejší text či wikipedie), že se tímto velmi inspiroval Romero o 6 let později (kamera+hudba, kterou bych zvláště vyzdvihnul a která díky varhanním pasážím, dává vzpomenouti na mj. Eraserhead), byť pochopitelně s ne-duchařským námětem. Hl. představitelka byla zajímavá a stejně tak její, ve filmech obecně a u tohoto typu dívky/ženy, atypického povolání. Celkově to určitě (pro podobně naladěné diváky) stojí za to. Jen s tím šátkem na hlavě nemusela se ve 2.pol. producírovati. Vypadala, jak stará bába.:( A onen The Muž aka hl. Ghůl, co pronásleduje naši hrdinku svým mrtvolně bledým obličejem, jest samotný režisér.;-) Později se objevil i v Myerově, Dni Poté. Na pozdní večer, jak dělané. Jen mě trochu mrzí, že jsem pointu uhodl v pol. a ona se potvrdila. Což jest můj problém, nikoli filmu. Pozn. je určitě dobře, že byl tento film restaurován, ale nedovedu si ho představiti v barvě. I ta Romerova, Noc Oživlých Mrtvých, byla barvou naprosto sprasená. (27.04.2021)

Nebýt skvělé varhaní hudby, docela dobrého hereckého výkonu hlavní představitelky, obstojné kamery a opravdu děsivého chlápka s bílým ksichtem (společně se všemi dalšími duchy), asi bych u toho usnul. Ono se zdá, že můj výčet pozitiv by alespoň na průměrný film (horror) stačil (připočteme-li k tomu černobílé provedení, což je u mě vždycky plus), ale v tomhle případě nestačí. Pokud tam není chlápek s bílým ksichtem, je to nuda. Navíc mě strašně sral soused hlavní hrdinky. (19.02.2011)

Ten ghoul byl cool, a není to kalibr jako například Ed Wood, ale i tak to dost pokoušelo moji trpělivost. Po úvodní scéně jsem byla přirozeně natěšená, bohužel zbytek filmu tvůrci vypracovali s minimem... všeho. Ale zase někdo asi musel být první a neobratný, aby to ostatní mohli potom dlouhá léta napodobovat a zdokonalovat, a na konci máme kupříkladu Lynche a Mystery Mana, takže za to asi dík. Co mi ovšem připadalo mnohem zajímavější (a v čem mi to silně připomnělo Polanskiho Hnus) byl silný asexuální/queer podtext. Předpokládám, že byl absolutně neúmyslný, ale panenko marja, je to tam. (02.04.2021)

U nás méně známý nezávislý horor platí v anglosaském prostředí za kultovní dílo, které, pravda, ve své době zapadlo, velice záhy si však vydobylo patřičnou pozornost do té míry, že se k jeho vlivu hlásí taková jména jako George Andrew Romero nebo David Lynch. Neplést s nuzným remakem shodného jména z druhé poloviny 80. let, za jehož produkcí nestál nikdo jiný než Wes Craven. Karneval duší představuje starobylý artefakt, který v sobě uchovává zeitgeist minulých dekád a působí nepřístojně svým vsazením do 60. let podobně jako je dle tradičních vzorů ztvárněná Maska démona (1960) Maria Bavy nebo v našem kulturním prostředí Mrazík (1964), jenž by klidně mohl být potomkem budovatelského rozpuku 50. let. I americký film Karneval duší v sobě nese něco z nízkorozpočtových fantasy či science-fiction filmů období studené války: invazi všudypřítomného nebezpečí vtěleného do archetypu monstra (zde v podobě umrlčího přízraku ztvárněného samotným režisérem Herkem Harveyem), které ohrožuje hodnoty maloměstského bílého Američana, zasaženého paranoidním, až hysterickým strachem; jeho zkroušený psychický stav – respektive její, v hlavní roli výtečná Candace Hilligoss – ujařmený do typicky klaustrofobicky těsných, nebo naopak zcela vyprázdněných prostor americké periférie. Rozpolcenost hlavní hrdinky, míšení dobra a zla, odcizení muže a ženy, všeobecně pochmurný tón snímku a šerosvitná městská obrazivost jej zase prolínají s tradicí noirového labyrintu. Aby těch zákrutů nebylo málo, Karneval duší sice pracuje se syrovou realitou každodennosti, ale také s výraznou umrlčí stylizací dovolávaje se tím nejen universalovských nízkorozpočtových hororů, nýbrž i děsivé grotesknosti německého expresionismu. Dokola přehrávaná varhanní hudba pak pouze zintenzivňuje zádušní atmosféru filmu, jenž z dnešního pohledu občas může působit úsměvně, přesto však neztrácí nic ze své přitažlivosti. (12.11.2013)