Pěsti v kapsách

Cosi, a možná je to ďábel, nás neustále pokouší a chce, abychom se vrhli do propasti, všudypřítomné kolem nás. Tehdy je na dlouho konec nám samým, kdy neovládáme své tělo, a smrt, která voní, předchází smích. Zrak i mysl jsou zakalené a stín a prach jsou nám blíž. To vše až do chvíle, kdy nás naštěstí už ďábel zradí, a vydá nás v smrt, která nechtuná. // Zcela suverénní scénář a režie. (14.06.2014)

Taková NEnormální rodinka! S jedním ze synů jako protagonistou. Aneb kdo s čím zachází, tím také schází. Ač kromě rodinného kruhu nevystupují žádné jiné postavy, puzzle událostí a vztahů je to přepestré a Sandrovo nutkání je všedně řečeno - nevšední. Debutní mastrpís a hvězdiček tolik, že se jich sem víc nevejde. (14.08.2012)

Režisér sa na svojej celovečernej prvotine podielal aj autorsky a tento aspekt sa prejavil v kompaktnosti príbehu a dokonalom vykreslení zdegenerovanej meštiackej rodiny. Jeho drsná kritika časti talianskej spoločnosti je nekompromisná a zachádza až do fatálneho konca. Symbolom tohto mravného úpadku je predovšetkým syn Alessandro, epileptik s paranoickými sklonmi, ktorý sa v snahe niečo zmeniť neštíti najohavnejšieho zločinu. Príbeh je postavený na dialógoch medzi členmi rodiny a jeho komornosť a sugestívnosť je ozdobou snímku. (30.08.2014)

Snímek, který dříve ušel mé pozornosti, ale možná (jako mnoho jiných) se u nás ani nepromítal. - Expozice: Pětičlenná rodina (tři bratři, sestra, slepá matka) bydlí v honosné vile, mohou to být potomci zdegenrovaných šlechticů či zbankrotovaných podnikatelů. Okolí je považuje za blázny. Jejich fyzický hendikep ovlivňuje jejich uvažování a nakonec celé bytí. Vypadá to, že spouštěčem následných události je prostřední bratr Sandro, ale nemusí to tak být. Může jím být i jeho starší bratr Augusto nebo jejich sestra Giulia. Nakonec přežívají pouze oni dva; zdá se, že jsou to ti "jediní normální", ale i zde může zdání klamat. -   Marco Bellocchio si nastavil na své sjezdovce úzké mantinely, ale proplouvá jimi zcela bezpečně a suverénně. (15.10.2022)

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší. (08.10.2022)