Zásah štěstím

Tak jak? Je tohle už skutečně ten poslední film Woodyho Allena, nebo to bude jako s Festivalem pana Rifkina, který měl být též poslední, a hle, najednou tu máme Zásah štěstím. Každopádně ať je to jak chce, já se nemohu zbavit dojmu, že se starý pán už začíná tak nějak jemně trápit a konkrétně zde se sám sebe i vykrádat, což je asi má nejzásadnější výtka k tomuto snímku, který si rozhodně nedovolím označit za nefunkční, či nepůsobivý, ale prostě už to na mě celé působilo recyklovaně a nenápaditě. Nicméně jak ale zmiňuji, pořád čas strávený v přítomnosti všech těch přítomných postav, jejich dialogů a následných činů, nepovažuji rozhodně za promarněný a klidně bych té podívané dal i vyšší hodnocení, což mi ovšem nedovoluje poslední závěrečná scéna, která se hrubě míjí s účinkem, a na mě nepůsobila absolutně jinak, než jako trapné rozuzlení, toho nejlacinějšího a nejnenápaditějšího ražení. Jinak je to ale docela svižné, chvilkami nápadité a překvapivé, veškeré postavy, a to samozřejmě i díky výraznému, ovšem na Allena překvapivě neznámému obsazení,  tu pak též působí výrazným dojmem, no a co se týče pro Allena asi toho nejzásadnějšího, tedy dialogů, tak i ty považuji za záživné, trefné a prostě takové pro něho typické. Já si tak myslím, že pokud právě tato podívaná bude skutečně už tou Woodyho ,,labutí písní”, tak se tedy rozloučil určitě důstojněji než by tomu bylo s Rafkinem, ovšem jak jsem zmiňoval, už je prostě znát, že to nejlepší má pan Allen již opravdu bohužel za sebou. (28.07.2024)

Aj keby človek dopredu nevedel, že je to film Woodyho Allena, tak počas sledovania by jeho rukopis rozoznal snáď každý. Scenár sa mi celkom pozdával, aj tie postavy k tomu pasovali, no neviem prečo, ale celkovo mi to prišlo také otrepané. Akosi mi tu chýbalo viac emócií, lebo niektoré reakcie postáv mi prišli také "čo už". Inými slovami, chýbalo mi tu niečo také nevšedné, výnimočné, originálne. Nebolo to zlé, ale ani nič takého, čo by sa vymykalo z priemeru. 3* (16.06.2024)

"Paní Fourier je teď bohužel na obědě. Prý bude pryč celé odpoledne." Ok, je to francouzský film. Pokud se mi ho budete snažit obhájit, tak to prosím dělejte jazykem, kterým obhajujete filmy Erica Rohmera, u kterého také nechápu jak se něco po všech stránkách tak nekompetentního může těšit oblibě. Na tom jak vypadají poslední filmy Woodyho Allena, Romana Polanskiho, Pedro Almódovara či třeba Andrzeje Wajdy bychom mohli konečně vybudovat nějaký argument pro stavbu nějakého režisérského starobince, kde by si tihle zasloužilí umělci mohli realizovat sami před sebou, protože sami sobě stejně asi nejlépe rozumí, jinak jsou úplně už odpojení ze světa. Roli Pihrta by tam asi plnil ten Polanski. (02.04.2024)

Každý film Woodyho Allena môže byť posledným... Teraz síce opustil tému, ktorou sa preslávil, ale ani tento zromantizovaný thriller nie je na zahodenie. Stavba príbehu je nenásilne plazivá, z každej scény sa dá očakávať niečo navyše, je taká malá hra mačky s myšou a všetko speje do záverečnej pointy. Tentokrát nenáročné fajn. (24.05.2024)

Není větší radosti, nežli zjištění, že Woody Allen i v osmaosmdesáti dál oplývá jako filmař dychtivou energií čerstvého dvacátníka, dál svět glosuje svým břitkým, leč inteligentním humorem a své nové hrdiny vede na jejich cestě za láskou s hravostí, jakou by mu mnozí o dekády mladší kolegové mohli leda závidět. Po opravdu rozvrzaném Kolu zázraků z roku 2017 jsem o Allena přestal načas jevit zájem. Majákem, jenž mě k jeho osobnosti znovu přitáhl, byl v poslední době paradoxně spíše vyvolaný skandál okolo jeho manželství s Miou Farrow a všechna ta křiklavá obvinění, jejichž právní legitimita je asi stejná jako tvrzení, že Země je placatá. Hodně diváků i institucí se od Allena a jeho tvorby distancovalo. Dobrovolný exil ve Francii (kde mu koneckonců vždy rozuměli nejlépe) však Mistrovi očividně prospěl. Zásah štěstím je neskutečně svěží, příjemný a nápaditý film, v němž se režisér Annie Hallové po dlouhé době vrátil k síle svých kanonických děl, byť jinak než bychom možná čekali. V Zásahu štěstí zprvu Allen navnadí divácké choutky náznakem romantické komedie o nevěře, posléze přejde k hlubší reflexi instituce manželství, aby v druhé půli mohl chytře vykličkovat a přesunout se k napínavé detektivce, jejíž pointa je báječně úderná. Je to rozhodně nejdospělejší a nejzábavnější Allenův snímek - minimálně od Půlnoci v Paříži - a zvláště potěší i pro omračující fakt, že je to jubilejní dílo s číslem 50. Žel je nejspíš opravdu poslední. (06.06.2024)