Jako zabít ptáčka

"Chceš-li pochopit druhého člověka, projdi se v jeho kůži..." Citát z filmu coby promluv otce Atticuse Fincha (G. Peck) k dceři, snažící se přijít na kloub onomu podivnému světu dospělých, by mohl být mottem k pochopení celé této skvěle zpracované filmové adaptace novely "To Kill a Mockingbird" Nelle Harper Leeové (za kterou dostala Pulitzerovu cenu za rok 1961), ve které vzpomíná na příběhy svého dětství, kdy žila jako dcera >advokáta chudých< na malém městě v Alabamě. V období tvrdých třicátých let, v prostředí chudoby, nevzdělanosti, předsudků a rasizmu, neřestí ducha, podpořených navíc hospodářskou krizí, která tvrdě postihla právě zemědělské oblasti >starého< Jihu. Dětský pohled na svět dospělých a zejména na práci otce dostává nový rozměr ve chvíli, kdy otec se ujímá obhajoby "negra", nespravedlivě obviněného z napadení a znásilnění bílé dívky, typické představitelky jižanské spodiny, která svůj pocit viny ze svádění černého muže řeší právě jeho obviněním. Přestože advokát soudní při (v porotě sedí samozřejmě oněch 12 >rozhněvaných< BÍLÝCH mužů) prohraje, v očích svých dětí (a nakonec i celé černé komunity, která zde je prezentovaná tak trošku tendenčně také téměř jako děti) potvrzuje svou roli vzoru lidství, moudrosti a cti. Film, natočený téměř v duchu ateliérových filmů čtyřicátých let, vyniká již od výtvarně velmi působivých úvodních titulků zvláštní estetikou tajemna, podpořenou černobílým obrazem a výbornými, velmi uměřenými hereckými (obzvláště v dětských rolích) výkony. Jeho příběh a nazírání na problém rasizmu je dosti ovlivněn dobou vzniku, kdy v USA začínaly vrcholit snahy o skutečnou rasovou i občanskou rovnoprávnost, zejména je však nádherným a (chvílemi i drsně) poetickým pohledem na život v komunitě, na dětský svět ve vztahu k realitě a v neposlední řadě i o lidských vztazích vůbec, o rodině, důvěře, přátelství - a nakonec i o jakési Boží vůli, která ve svých mlýnech rozdrtí nespravedlivého a spravedlivým dá rozřešení... (31.01.2007)

Povedala by som, že najlepší herecký výkon odviedol Brock Peters v roli Toma Robinsona - jeho výpoveď v súdnej sieni má v sebe takú silu a prirodzenosť o akej oveľa väčšie hviezdy Hollywoodu v tých časoch ani nesnívali. Inak je to pre mňa priemerný film, snažiaci sa prudko vypočítavým scenárom pokryť viacero žánrov a dojať diváka na všetkých frontách. Rovnako ako Fanuccimu mi vadila Attikova (G.Peck) dokonalosť. Dojala ma spomínaná svedecká výpoveď, to ostatné boli extrémne vykalkulované finty, ktoré na mňa nefungujú. (13.07.2006)

Očakávala som, že scenár pôjde viac-menej jasnou cestou súdneho prípadu presne tak, ako je to opísané v texte distribútora, no ide skôr o rodinnú drámu, zobrazujúcu rasovú neznášanlivosť, s ktorou sa nezainteresované deti (ony sú totiž hlavnými postavami a svojou detskou bystrosťou chápu omnoho viac než by sa zdalo) stretávajú a kľúčový prípad o znásilnení bieleho dievčaťa černochom predznamenáva vyvrcholenie už tak napätej situácie bez ohľadu na to či je odsúdenec skutočne vinný. Vynikajúca snímka s perfektným záverom o tom, kam až dospeje ľudská krutosť a nepodnetné predsudky. (20.08.2010)

Tohle byla velmi šťastná černobílá volba. Hodně silnej film, kterej jenom potvrdil můj obdiv ke Gregory Peckovi. Ten člověk býval prostě největší machr pod sluncem... Další černobílej klenot na řadě asi bude.... Jo, a "čiperka" byla pro mě jedna z nejsympatičtějších dětskejch filmovejch psotav vůbec. A závěrečná cesta lesem neprosto něčekanej hororovej zážitek... (31.10.2013)

Herec Gregory Peck má za sebou spousty výrazných rolí, především slavné Prázdniny v Římě či kultovní Přichází Satan! patří mezi jeho nejslavnější filmy. Tou pravou životní rolí je pro Pecka nejspíš role ve snímku Jako zabít ptáčka, především i proto, že pouze zde Peck za svůj výkon dokázal získat Oscara (i přes to, že za život stihl obdržet celkem další 4 nominace). Snímek Roberta Mulligana z roku 1962 adaptoval předlohu Harpera Lee a dokázal dokonale zmapovat americkou společnost v období 30. let a to i přes to, že je perspektiva příběhu v podstatě vyprávěna z pohledu malého dítěte.Jako zabít ptáčka je rozhodně zásadním soudním dramatem. Od 30. let sice utekla dlouhá doba, v jistém ohledu lze ovšem nacházet spojitosti mezi tehdejší americkou společností a současnou americkou společností. Jde sice o komorní malou záležitost, svým obsahem se ovšem z Jako zabít ptáčka stává film velký. Dnes se na film sice aplikuje kritika spočívající v neslavném klišé ´´ hodný bílý muž zachraňuje bezmocného černocha ´´, Peck ovšem do role Atticuse Finche dal skutečně naprosto všechno, je ve své roli skvělý a dokazuje, že si Oscara po všech těch skvělých výkonech skutečně zasloužil.Komplexní téma snadno mohlo být zpracováno naivně, ve finále jde ovšem o svým komentářem funkční záležitost, která s tématy předsudku a rasismu pracuje skvěle a především lépe, než většina filmů, které s podobnými tématy pracují dnes.Souboje o rovnoprávnost a neposuzování dle barvy kůže v podstatě probíhají až dodnes, i proto dokáže být Jako zabít ptáčka aktuální i po 60 letech. Vyprávěno sice dětskýma očima, ovšem naprosto uvědomělými a bez příkras. Skutečně dokáže naprosto prodat své téma, tak trochu vyjádřit kritiku k tehdejší (a svým způsobem i k dnešní) společnosti a skutečně netradiční pojetí soudního dramatu i přes to, že samotný soudní spor vlastně v celkovém součtu zas tak velkou roli nehraje a hlavní spor se odehrává zcela někde jinde, vlastně všude. Peckův právník poté sice obhajuje někoho, jehož zastoupení mu může přivodit nemalé problémy, hlavní je ovšem zůstat ideálním vzorem pro své děti.Velké věci dělá i soundtrack Elmera Bernsteina, kdy jeho hudba klasicky dokáže v člověku něco probudit a rezonovat. Jako zabít ptáčka se časem dočkalo i převedení do barevné verze, původní černobílá verze ovšem přeci jen též dělá svoje a pouhá kombinace různých odstínů daných barev dokáže plně korespondovat s tématem filmu. A pochválit se především skutečně musí scénář Hortona Footea, který za scénář k tomuto filmu právem získal Oscara. Snaha o vykreslení filmu skrze dětskou perspektivu mu totiž vyšla na výbornou.Jako zabít ptáčka je dodnes obsahově silné dílo, které i po šesti dekádách dokáže skutečně něco dát. Netradičně pojaté soudní drama a v podstatě i netradičně pojaté dětské dobrodružství, které toho o rasismu a boji proti předsudkům dokáže říct mnoho. To, že je komentář Jako zabít ptáčka očividně nesmrtelný jen dokazuje jeho neskutečnou sílu..... (06.12.2021)