Gonggongui jeok

Detektív Kang je proste sympaťák jak sviňa - robiť sa mu moc nechce, úcta k nadriadeným prakticky žiadna (čo je v kórejskom filme vždy vítané, lebo to znamená lavínu “bud-spenceroviek“ do hlavy), ale keď už sa dotlačí k nejakému výkonu tak žlté hlavy lietajú a zdravotné poisťovne krachujú. Film prakticky nemá príbeh (teda má, ale ten je vymakaný ako z pera Jessicy Fletcherovej), čo je len dobre pretože Kang má viac priestoru a času rozbíjať hlavy. Jeho vyšetrovacie metódy a epizódky z vypočúvacej miestnosti by uživili menší sitcom, lenže vďaka naboptnanej stopáži a primitívnej vyšetrovacej línií film stráca spád. Useknúť tak polhodinu a bola by to bomba. Takto len 3,5*. (30.08.2007)

Detektiv Kang je takový svérázný samorost. Jeho vyšetřování není zrovna dle příruček a tradičně jihokorejsky osciluje mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými žánry. Obvykle to Korejcům vyjde, tentokrát také, ale poněkud rozpačitě. Navíc je to stopáží zbytečně dlouhé, obvzláště zpočátku, ovšem jak je u snímků z této provincie zvykem, tak čím blíže konci, tím lepší to je. Public Enemy je výtečný film, jen o půl hodiny delší než by se bývalo slušelo. (11.11.2007)

Korejské Public Enemy je perfektní gangsterka typu "drsnej polda vs ultra nebezpečnej šmejd" a rovněž je to výborný start k celé trilogii, kterou uzavírá díl Kang Cheol-jung: Gonggongui jeog 1-1. Díl sice třetí, ale odehrávající se mezi dílem prvním a druhým. Celé shrnutí této pro mne nyní již srdeční trilogie najdete v komentáři k již zmíněnému třetímu dílu ... (02.09.2010)

Co si myslet o policejním dramatu, ve kterém pochůzkář vymlátí malou restauraci a než přijedou jeho kolegové, sedí gangsteři polonazí na kolenou a restaurace je komplet dána do pucu a nabytek je jako nový? A co předmět doličný a způsob jeho nalezení? Jihokorejské policejní snímky se mi vesměs líbí, ale žánrové přechody v Public Enemy mi moc nešmakovaly. K tomu přetažená stopáž, ničím zajímavá vyšetřovací linie, nesympatická hlavní postava, detektivní otrapa, jenž nezvládá ani jednoduchý matematický úkon, což předjímá jeho způsoby, a divný závěr. Spíše než k příjemnému a zábavnému filmu bych se v případě Public Enemy, světe div se, přikláněl k Tsunamiho šaškárně. (05.11.2007)

Žánrovo balansujúci príbeh medzi drsnejším humorom a vážnym thrillerom o vyšetrovaní vrážd postaršieho manželského páru. Film nie je ani tak primárne zameraný na úspešné dopadnutie vraha (ktorého aj tak ako diváci poznáme v štýle odvíjania príbehu a la Colombo od začiatku), ale oveľa viac sa sústreďuje na vykreslenie postavy ústredného detektíva a jeho spôsob práce. Aj keď osobne mi práve tie spomínané žánrové prechody miestami pripadali šité trocha hrubou ihlou (hlavne zo začiatku), v konečnom dôsledku ide o kompaktne uzavretý film, ktorý vie "čo" chce povedať a rovnako presvedčivý je aj v spôsobe "ako" to povedať. Čerešničkou na dorte bola pre mňa epilógová scéna s obľúbeným drevorubačským nástrojom, detektívovým vlastným "Ezekiel 25:17" a chytľavou muzičkou jemne variujúcou skladbu Misirlou z Pulp Fiction :-) (29.01.2005)