La battaglia di Algeri
The Battle of Algiers
Obsahy(1)
Bitva o Alžír v časovém rozpětí 1954–1962 rovnoměrně zachycuje jak revoluční působení alžírské Fronty národního osvobození, tak postup francouzských ozbrojených sil. V boji na život a na smrt proti sobě vystupují dva nezlomní muži: partyzán Ali-La-Pointe a podplukovník Philippe Mathieu. Skrze formu deníkových záznamů sledujeme krok za krokem povstalecké průniky z Kasby až do evropských čtvrtí. Kýžená suverenita alžírských muslimů si však vyžádá nejednu oběť na každé ze znepřátelených stran.
Jedno z vrcholných děl zpodobňující choulostivé téma boje Alžírska o vlastní svrchovanost, jejíž důsledky rezonují v Evropě dodnes. Gillo Pontecorvo si za snímek vypravený v duchu neorealismu odnesl roku 1966 hned trojité ocenění z Benátského filmového festivalu, ve stejném počtu dosáhl na nominace Americké filmové akademie.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (111)
První věc, co tomu chyběla, bylo neukázání toho koloniálního útlaku, kterého se chtěli Alžířané/Arabové zbavit. Takže film začíná a pokračuje tak, že arabští teroristé vraždí francouzské policisty zezadu a střílí do nich nepřipravených a neozbrojených. Potom to pokračuje tak, že arabští teroristé vyhazují do vzduchu kluby a kavárny plné nevinných lidí a tak začnete Francouzům fandit v tom, jakým způsobem získávají informace a postupují ve vyhlazování FNL. Nu a končí to záběry na zfanatizované řvoucí opice. Takže mi jaksi uniká smysl filmu, pokud neměl být takový, jak na mě působil. ~~~ Druhá věc, kterou jsem moc nepobral, byli italsky mluvící Francouzi. Proč Ital točí italsky francouzskou historii v Alžíru? Italsky mluvící Francouzi působili jako špatný vtip. A když jsme u toho, výběr ksichtu hlavního "Alžířana" taky stál za to. ~~~ Za poněkud pohnutou historii a Jeana Martina **, zbytek nic moc. ~~~ Pohled na tehdejší Alžír očima samozvaných bojovníků za svobodu - teroristů. ()
Pozerať film Bitka o Alžír v decembri 2015 je iné, ako ho pozerať v októbri 2015. Tento film je totiž dôkazom, že skutočne hodnotné diela kinematografie získavajú časom nové rozmery. Je len otázne, či je to dobre, alebo zle, inými slovami je film dôkazom toho, že sa dodnes nič nezmenilo a ani sa nikdy nezmení. Ostatné, čisto filmové zložky tu už ospevované boli, takže môj komentár je iba dodatkom k vyslovenému. ()
S dokumentárnou precíznosťou pohľad na udalosti krvavých rokov, ktoré predchádzali vzniku Alžíru. Oceňujem hlavne snahu o realistické stvárnenie taktiky partizánskeho boja povstalcov, ktoré dokonca miestami budilo dojem ako keby išlo o autentické zábery. Na druhú stranu si ma však snímok nedokázal nijako pocitovo pripútať ani vo mne vzbudiť nejaký bližší záujem či už o postavy alebo o tieto smutné udalosti. Tiež niektoré akčnejšie scény sa mi zdali pomerne výrazne naivne-amatérsky zahrané. Za najväčší prínos snímku považujem jeho veľkú bohatosť na informácie a myšlienky, ktoré v súčasnosti naberajú na význame (napr. ohľadom multikulti spoločnosti), a s ktorými si už každý divák musí naložiť po svojom. 70/100 ()
Nech bubny dunia, nech hlasy spievajú, nech deti alžírskej zeme povstanú a ulice zaplavia sa nečistou krvou! Nech ľud povstane a zmetie silnou vlnou tých, ktorí vysávajú život z krajiny, ktorá patrí nám! Dosť bolo útlaku, my chceme slobodu! Dosť bolo vykorisťovania, my chceme spravodlivosť! Nech vojna zvrhne tyranov z trónu nadvlády! ////////// Zrejme aj takto volal alžírsky ľud v neskorých 50. a začiatkom 60. rokov - a právom. Vzrastajúce nepokoje napokon prerástli do skutočného povstania a v lete roku 1962 revolucionári víťazne pochodovali ulicami hlavného mesta. To, čo veľkému víťazstvu predchádzalo, je dodnes považované za zrejme najkrvavejšiu kapitolu alžírskych dejín. ////////// La Battaglia di Algeri je mrazivou metodickou rekonštrukciou sformovanou do kroniky krvavých revolučných bojov za nezávislosť. Môžeme byť len vďační Potercorvovi že sa chopil látky, s ktorou ho zjavne nič nespája s potrebným objektivizmom. Nevyberá si len jednu stranu konfliktu, neponúka len jeden pohľad a nemá len jednu jasnú hlavnú postavu. Jediným kritériom je historická dôležitosť zvolených aktérov, ktorá zároveň absolútne vylučuje akékoľvek postranné línie a bezvýznamných hráčov na šachovnici. Vo faktickom zobrazení skutočnosti ide až na pôdu a ťaží z nej maximum, rovnomerne rozdeľuje stopáž medzi predstaviteľov alžírskeho odboja a francúzskych okupantov a chvíľami sa takmer približuje žánru tzv. "dokudrámy". Prostredníctvom Alího Bodáka a jeho spolupracovníkov sleduje pohľad na organizáciu a akcie odboja zvnútra, postava francúzskeho komisára a neskôr na scénu vstupujúceho plukovníka Mathieua pohľad zvonka a stanoviská francúzskej vlády. Novinársky, chvíľami takmer observačný postup z filmu odstraňuje ľudskosť a etiku rovnako, ako odboj a armáda z atentátov a vojenských operácií. V prehovore každej postavy je kúska pravdy a samotný Mathieu položí novinárom otázku, na ktorú nie sú schopní odpovedať - "Má Francúzsko zostať v Alžírsku?"A predsa, napriek tomu, že sa Pontercorvo neprikláňa ani na jednu stranu, z filmu logicky a doložene vychádzajú ako tí skutočne "zlí" nijak nedémonizovaní Francúzi, ktorí vyhrajú bitku, no prehrajú vojnu. A trpí tým ich ego kolonizátora, ktoré si odnáša stigmu a je poznačené dedičným strachom z cudzincov (téma, ktorú naďalej brilantne rozvíja aj Michael Haneke). A spolu s tým prenáša naliehavú aktuálnosť témy, ktorá sa dotýka celého arabského sveta. Najvýraznejšie ma však zasiahla audiovizuálna sugescia - rytmická hra tónov pod taktovkou Morriconeho, nadpozemská kamera Marcella Gattiho a surová chladnosť; niektoré výjavy z poslednej tretiny boli aj na mňa priveľa. Jean Martin a Brahim Hadjadj nepotrebujú komentár. 100% ()
Galerie (22)
Zajímavosti (18)
- Film je na 120. místě v seznamu 500 nejlepších filmů všech dob podle časopisu Empire. (Terva)
- Jediný film v celé historii Oscarů, který byl nominován ve dvou po sobě nenásledujících letech. Konkrétně za roce 1966 získal nominaci na nejlepší zahraniční snímek a za rok 1968 dodatečně ještě dvě nominace. Za scénář a režii. (DaViD´82)
- Natáčanie filmu prebiehalo na autentických miestach v hlavnom meste Alžír, predovšetkým však v časti Casbah. (MikaelSVK)
Bitva o Alžír, toť velmocenská politika obnažená donaha. Gillo Pontecorvo mohl ve filmovém výrazu využít své vlastní zkušenosti z druhé světové války, kdy patřil mezi čelné představitele komunistického odboje proti fašismu v Itálii. Film se stal skvělou inspirací nejen pro ta antiimperialistická a studentská hnutí po celém světě, která se právě v šedesátých letech radikalizovala, ale taktéž pro mnohé represivní ozbrojené složky autoritativních i demokratických režimů pro situace, jež se často z mocensky politických důvodů prohlašují za boj za svobodu i proti terorismu. V mnoha státech byl film zakázán kvůli obavám z podněcování povstání. Gillo Pontecorvo sestavil to nejlepší z neorealismu i vlastních dokumentaristických počátků k přímému náhledu do ohniska těžkých bojů za nezávislost Alžírská, a opíral se o knihu Souvenirs de la Bataille d'Alger z roku 1962, autorem byl Saadi Jacef, vojenský velitel alžírské Fronty národního osvobození (FLN), jenž ve filmu hraje sám sebe (Džafar). Prvním znakem koloniální politiky (a nejen té francouzské) bylo pokrytectví, jež věrně doprovázelo kořistění, nadřazenost, strategické zájmy a neochota k ústupkům a rovnoprávnosti. Navíc Alžírsko bylo v koloniální době francouzským oblíbeným cílem k radovánkám dětské prostituce. Samozřejmě, jde o zatraceně těžké kontroverzní téma, neboť ani jedna strana nejednala v rukavičkách, ale chuť karabáče na hřbetě se pokaždé ozve tím samým způsobem, tedy karabáčem a když se represí a násilím odpoví na snahu o emancipaci, dostane se zpět násilí. Moderním plodem imperialistické politiky jest politická korektnost, jež je stejně licoměrná jako ona politika (nehledě na okolnost, že se základní principy velmocenské politiky neliší od té imperialistické). Já osobně nejsem příznivcem násilí, boxerské a jinačí bojové zápolení se mi vskutku hnusí, ale mám pochopení pro frustraci z dlouhodobého útlaku a nespravedlnosti, vedoucí k ozbrojenému povstání za možnost vlastního sebeurčení. Útlak, podpořený násilím, je vždy cestou k radikalizaci. Tedy: západní svět sklízel a sklízí jen to, co zasel a seje. Hrdinou bolesti, slz a vzteku alžírského boje za svobodu je Ali La Pointe (zajímavý Brahim Hadžadž), jeden z velitelů partyzánského boje o Alžír. Jeho neústupnost trvá do posledního dechu. Z významnějších rolí: velitel francouzské parašutistické divize pro potlačení alžírského ozbrojeného povstání plukovník Philippe Mathieu (skvělý Jean Martin), velitel FLN pro Alžír El-hadi Džafar (Saadi Jacef, autor předlohy), malý a Aliho následující poslíček FLN Jacef Omar (Mohamed Ben Kassen), zakládající a prominentní vůdce FLN Larbi Ben M'hidi (Mohammed Beghdadi), přední bojovnice po boku Aliho Hassiba Ben Bouali (Fusia El Kader), přední bojovnice vedle Džafara Džamila Bouhired (Samia Kerbaš), či třetí přední bojovnice FLN Zohra Drif (Michéle Kerbaš). Bitva o Alžír je kontroverzním filmem, ale jen z toho důvodu, že zobrazuje podstatu politiky, samu kontroverzní a licoměrnou, a její nejděsivější výsledky. Řadí se k těm nejintenzivnějším filmovým prožitkům (i díky těm zneklidňujícím obrazům Marcella Gattiho a podmanivému hudebnímu doprovodu dvojice Ennio Morricone, Gillo Pontecorvo). () (méně) (více)