Bitva o Alžír

Bitva o Alžír připomene neorealistické filmy Roberta Rosselliniho, přičemž mně se líbila o trochu víc, protože má i jisté umělecké ambice, není jen přenosem reality na plátno. Zároveň ale musím přiznat, že s tím uměním to zase až tak horké není, v podstatě je to takový trochu lepší válečný film, bez nějakého přesahu. A vzhledem k tomu, že ,,válečný film" je žánr, který zrovna dvakrát nevyhledávám, neutkvěla mi v hlavě žádná scéna, žádný obraz... Přesto - kvalitní provokativní snímek, dobře vymyšlený. (26.03.2012)

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%] (12.01.2024)

Velmi citlivě natočený snímek o boji za nezávislost Alžírska, v té době ještě francouzské kolonie. Dílo až dokumentaristicky kopíruje postupy radikální skupiny FLN v čele s revolucionářem Alim la Pointeh a jeho protějšku, francouzského plukovníka Mathieu. Obě strany jsou zastoupeny zcela rovnoměrně a výsledný verdikt je tedy na samotném diváku. Možná proto byl film ve Francii nějakou dobu zakázan. Audio-vizuální zpracování je na perfektní úrovni, mistrovskou režii totiž dopňuje skvěle zapadající hudba. Velmi povedený, možná až klasický kousek kinematografie To know them means to eliminate them. Consequently, the military aspect is secondary to the police method. . (18.04.2008)

Z tohto filmu mám rozporuplné pocity. Chápala som pohnútky alžírskej moslimskej komunity, ktoré ich viedli k získaniu vlastného nezávislého štátu, ktorý nebude pod nadvládou iného mocnejšieho nepriateľa. Na druhej strane mi násilný spôsob, aký presadzovali k nastoleniu vlastných pravidiel, pripadal zbytočne krutý. Keď indický Gandhí dokázal cez sebaobetovanie a mierumilovný prístup dosiahnuť svoje nemalé ciele, prečo je pre ostatných krutá teroristická propaganda, kde sa terčom stávajú nevinní ľudia v kaviarňach, jedinou účinnou alternatívou? Myslela som, že mi vodca revolúcie vlezie pod kožu, pretože všetky veľké veci a túžba zmeniť vekmi zaužívané si revolúciu vyžaduje, no jeho chladnokrvné spôsoby ma totálne iritovali. Tiež si myslím, že napriek môjmu nesúhlasnému postoju k jeho politike mohol režisér divákom viac priblížiť jeho život a konkrétne motívy, aby neskončil v mojich očiach len ako bezduchý neľútostný terorista. Filmársky je to zvládnuté dobre, politicky to chvíľami nudí najmä vďaka nepresvedčivým hercom a ide skôr o dokumentárnu snímku než historickú drámu. (19.08.2010)

Povšechnému hodnocení a popisu se vyhnu. Mám jen dva "dotazy", na které si nedovedu odpovědět. Skutečně to byli Francouzi, kdo vymysleli odpalování náloží na veřejných místech a Arabové se to u nich naučili tak, že to dodnes patří k jejich oblíbených činnostem? Proč se používá tolik druhů mučení, na každého platí neco jiného nebo jde o plezír mučitelů? Pozn.: Ze slolupráce Pontecorva a Morriconeho se traduje několik perliček, nicméně v této době Morricone ještě nepodlehl mozartovskému pokušení. (03.06.2017)