La battaglia di Algeri
The Battle of Algiers
Obsahy(1)
Bitva o Alžír v časovém rozpětí 1954–1962 rovnoměrně zachycuje jak revoluční působení alžírské Fronty národního osvobození, tak postup francouzských ozbrojených sil. V boji na život a na smrt proti sobě vystupují dva nezlomní muži: partyzán Ali-La-Pointe a podplukovník Philippe Mathieu. Skrze formu deníkových záznamů sledujeme krok za krokem povstalecké průniky z Kasby až do evropských čtvrtí. Kýžená suverenita alžírských muslimů si však vyžádá nejednu oběť na každé ze znepřátelených stran.
Jedno z vrcholných děl zpodobňující choulostivé téma boje Alžírska o vlastní svrchovanost, jejíž důsledky rezonují v Evropě dodnes. Gillo Pontecorvo si za snímek vypravený v duchu neorealismu odnesl roku 1966 hned trojité ocenění z Benátského filmového festivalu, ve stejném počtu dosáhl na nominace Americké filmové akademie.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (111)
Koncentrovaný proto-Greengrass v morálně ambivalentním výletu do morálně ambivalentní historie. Použití reálných teroristů jako herců ztvárňujících sama sebe ve chvílích kdy posílají bomby na civilisty je geniální a zároveň zrůdné. Neuvěřitelně zásadní film, který za těch padesát let nezestárl ani o den. 9/10 ()
Tématu Alžíru se okrajově věnovalo mnoho filmů francouzské nové vlny, přece jenom to byl velký problém, který hýbal tehdejší francouzskou společností, tudíž jeho reflexe byla nasnadě. Bitva o Alžír ho staví do centra dění, takový krok vítám, zdá se, že to bude zajímavé. Jenže ono to zajímavé není. Pár silných scén a příklon k dokumentárnímu stylu nemůže vyvážit tu ohromnou nudu, kterou jsem prožívala. ()
Těžko říct, do jaké míry Pontecorvo a spol. stranili arabským teroristům a revolucionářům, pravdou ale je, že se Bitva o Alžír snaží podat celou pohnutou historii co nejobjektivněji a ze všech stran, v čímž jí pomáhá i vhodně zvolený polodokumentární styl natáčení. Hrůzné metody používají obě strany, každá ale ale za svým účelem, který chápeme - u arabských obyvatel je to snaha o odtržení, u Francouzů zase udržet si svou kolonii za každou cenu. Oba nepřátelské tábory mají své zbabělce a hrdiny, záleží tak především na divákovi, do jaké míry bude sympatizovat buď s jedněmi, nebo s druhými. Já byl napjatý od začátku do konce - velký podíl na tom má i hudba složená společně Pontecorvem a Morriconem. ()
Bitva o Alžír, toť velmocenská politika obnažená donaha. Gillo Pontecorvo mohl ve filmovém výrazu využít své vlastní zkušenosti z druhé světové války, kdy patřil mezi čelné představitele komunistického odboje proti fašismu v Itálii. Film se stal skvělou inspirací nejen pro ta antiimperialistická a studentská hnutí po celém světě, která se právě v šedesátých letech radikalizovala, ale taktéž pro mnohé represivní ozbrojené složky autoritativních i demokratických režimů pro situace, jež se často z mocensky politických důvodů prohlašují za boj za svobodu i proti terorismu. V mnoha státech byl film zakázán kvůli obavám z podněcování povstání. Gillo Pontecorvo sestavil to nejlepší z neorealismu i vlastních dokumentaristických počátků k přímému náhledu do ohniska těžkých bojů za nezávislost Alžírská, a opíral se o knihu Souvenirs de la Bataille d'Alger z roku 1962, autorem byl Saadi Jacef, vojenský velitel alžírské Fronty národního osvobození (FLN), jenž ve filmu hraje sám sebe (Džafar). Prvním znakem koloniální politiky (a nejen té francouzské) bylo pokrytectví, jež věrně doprovázelo kořistění, nadřazenost, strategické zájmy a neochota k ústupkům a rovnoprávnosti. Navíc Alžírsko bylo v koloniální době francouzským oblíbeným cílem k radovánkám dětské prostituce. Samozřejmě, jde o zatraceně těžké kontroverzní téma, neboť ani jedna strana nejednala v rukavičkách, ale chuť karabáče na hřbetě se pokaždé ozve tím samým způsobem, tedy karabáčem a když se represí a násilím odpoví na snahu o emancipaci, dostane se zpět násilí. Moderním plodem imperialistické politiky jest politická korektnost, jež je stejně licoměrná jako ona politika (nehledě na okolnost, že se základní principy velmocenské politiky neliší od té imperialistické). Já osobně nejsem příznivcem násilí, boxerské a jinačí bojové zápolení se mi vskutku hnusí, ale mám pochopení pro frustraci z dlouhodobého útlaku a nespravedlnosti, vedoucí k ozbrojenému povstání za možnost vlastního sebeurčení. Útlak, podpořený násilím, je vždy cestou k radikalizaci. Tedy: západní svět sklízel a sklízí jen to, co zasel a seje. Hrdinou bolesti, slz a vzteku alžírského boje za svobodu je Ali La Pointe (zajímavý Brahim Hadžadž), jeden z velitelů partyzánského boje o Alžír. Jeho neústupnost trvá do posledního dechu. Z významnějších rolí: velitel francouzské parašutistické divize pro potlačení alžírského ozbrojeného povstání plukovník Philippe Mathieu (skvělý Jean Martin), velitel FLN pro Alžír El-hadi Džafar (Saadi Jacef, autor předlohy), malý a Aliho následující poslíček FLN Jacef Omar (Mohamed Ben Kassen), zakládající a prominentní vůdce FLN Larbi Ben M'hidi (Mohammed Beghdadi), přední bojovnice po boku Aliho Hassiba Ben Bouali (Fusia El Kader), přední bojovnice vedle Džafara Džamila Bouhired (Samia Kerbaš), či třetí přední bojovnice FLN Zohra Drif (Michéle Kerbaš). Bitva o Alžír je kontroverzním filmem, ale jen z toho důvodu, že zobrazuje podstatu politiky, samu kontroverzní a licoměrnou, a její nejděsivější výsledky. Řadí se k těm nejintenzivnějším filmovým prožitkům (i díky těm zneklidňujícím obrazům Marcella Gattiho a podmanivému hudebnímu doprovodu dvojice Ennio Morricone, Gillo Pontecorvo). () (méně) (více)
První věc, co tomu chyběla, bylo neukázání toho koloniálního útlaku, kterého se chtěli Alžířané/Arabové zbavit. Takže film začíná a pokračuje tak, že arabští teroristé vraždí francouzské policisty zezadu a střílí do nich nepřipravených a neozbrojených. Potom to pokračuje tak, že arabští teroristé vyhazují do vzduchu kluby a kavárny plné nevinných lidí a tak začnete Francouzům fandit v tom, jakým způsobem získávají informace a postupují ve vyhlazování FNL. Nu a končí to záběry na zfanatizované řvoucí opice. Takže mi jaksi uniká smysl filmu, pokud neměl být takový, jak na mě působil. ~~~ Druhá věc, kterou jsem moc nepobral, byli italsky mluvící Francouzi. Proč Ital točí italsky francouzskou historii v Alžíru? Italsky mluvící Francouzi působili jako špatný vtip. A když jsme u toho, výběr ksichtu hlavního "Alžířana" taky stál za to. ~~~ Za poněkud pohnutou historii a Jeana Martina **, zbytek nic moc. ~~~ Pohled na tehdejší Alžír očima samozvaných bojovníků za svobodu - teroristů. ()
Galerie (22)
Zajímavosti (18)
- Film byl po dlouhou dobu zakázán ve Francii. Ve Velké Británii a USA byl sice promítán, ale ve zcenzurované verzi s vystřiženými scénami mučení zajatců. (DaViD´82)
- Režisér Pontecorvo získal na film dotaci i od alžírské vlády. (Hans.)
- Natáčanie filmu prebiehalo na autentických miestach v hlavnom meste Alžír, predovšetkým však v časti Casbah. (MikaelSVK)
Reklama