Bitva o Alžír

Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným. (29.04.2008)

Rozhodovat se mezi žabožroutskou civilizací a alespoň nějakou prosperitou a hřejivou, středověkou náručí militantního Islámu je vskutku dilema, které může "správně" rozlousknout snad jen banda Alláhem posedlých a dokonale vypláchnutých cigošů. Nu což, dobře jim tak! Stádo ovcí smutně bečící pětkrát denně k východu si asi nic než bitch, tu a tam nějaký ten hladomor a tolik demokratickou Šariu nezaslouží! A navíc mají tenoristé kde kontraalt složit a spoustu hezky vybavených, tréningových hřišťátek, v nichž mohou nerušeně cvičit mačkání rozbušek u těch jejich bombovních vestiček. Rozhodně se ale nenechte odradit sem tam nějakými těmi pogromky na bělochy, pořád je to krásné místo, kde lze strávit príma adrenalinovou dovolenou v prostředí kulturních, tolerantních a nábožensky vzdělaných lidí. Každopádně film je to strhující, sugestivní, realisticky působící a překvapivě ukazuje bez nějakých příkras obě půlky prdele. (31.10.2012)

10/10 Hustota - na takoveto drsne podani skutecnosti by se amici se svou korektnosi ted uz nikdy nezmohli - ja jsem jenom valil oci, jak neco takove vubec mohlo vzniknout. Nehlede na to, ze latka terorismu a souziti narodu je aktualni porad - frantici se snazi byt objektivni a umi, jak dokazali pozdeji v La Haine. Hustota a ten Jean Martin s cigem je fakt fyborny. (23.08.2009)

Excelentne zpracovany film o boji za nezavislost Alziru na Francii. Vyborna atmosfera, vyprava, kamera a mnohdy az dokumentaristicky pohled na celou situaci dela z tohoto filmu velmi zajimavou podivanou. Myslim, ze Pontecorvo k tematu pristoupil objektivne pro obe strany. Kazdemu, kdo se alespon trochu zajima o svetove politicke deni 20. stoleti tento film doporucuji. Vubec jsem necekal tak kvalitni pocin, ktery me zaujal od zacatku do konce. Jedina vytka k nekterym hereckym vykonum Alziranu. (18.01.2014)

Sloboda vykúpená krvou na oboch stranách. Film nie je jednostranný, ukazuje tú posadnutosť a teroristickú schopnosť Alžírčanov ubližovať nevinným, lebo ich nevinným ubližujú a vykorisťujú, ale aj tú schopnosť ubližovať a vraždiť tiež tých nevinných, čo páchali Francúzi. Je to realistické a bez príkras, bez idealizmu, tak ako to bolo. Obhajovať útlak akousi prosperitou a že to naše je lepšie než to vaše, to je choré a preto vznikal imperializmus, ktorý svojho času Francúzi, Briti, Španieli, či iní silno tlačili. Masakre striedali len ešte väčšie nepokoje, či ešte väčšia nepoddajnosť. Francúzi mali možnosť urobiť z Alžírska krajinu, kde by boli všetci spokojní, mohli im chcieť pomáhať, neurobili to, išlo tam o kolonializmus a tak sa domáci vzbúrili. To, že sa teraz zrejme nemajú podľa našeho videnia nejak dobre, to je výsledok, že to nezvládli ani oni, ale to sa dalo čakať, lebo všade bola len nenávisť, nikde spolupráca, domáci doplácali neskôr aj na svojich. No to je proste len špecifikum, nie vždy to tak musím byť a určite nemôžme považovať boj za oslobodenie za niečo zlé. To je ako keby sme povedali, že Apartheid bol správny, lebo teraz sa majú tamojší zle a dokonca ešte vraždia belochov alebo že Slovenské národné povstanie proti nacistickému režimu, ktorí vraždil Židov, Slovanov, Rómov a iných len preto, že ich chcel vyhľadiť alebo iných zotročiť, bolo zlé. Problém je, že aký odboj, akou formou je správny, nad tým môžme skôr polemizovať. Lebo v medzinárodnom meradle sa často stáva, že niekde niekto chce rozhodnúť pokojne a mierovo a nie je mu to umožnené a inde sa privierajú oči napríklad nad molotovovými koktailami hádzanými do polície, či vojakov. (12.04.2014)