Písečná žena

Keď padneš na samé dno, môžeš ísť len nahor. A je úplne fuk, či pád si spôsobíš sám, alebo Ťa na dno hodia iní. Metafora života, neustále sa pokúšajúceho prekonávať dané limity. Niečím zmyselným, erotickým, násilným i nezmyselným. Nestálosť, neukotvenosť v danom obmedzení/ limitovaní priestorom. Piesok. V očiach, v hlavách samý piesok, sny sa končia. (15.03.2021)

Keď sa tak za tým retrospektívne obzriem, prvá hodina bola geniálna. Človek chytený do beznádejnej situácie, človek, ktorý má ´´tam vonku´´ život, prácu, zázemie. Uväznený medzi piesočnými dunami, z ktorých niet úniku, pokiaľ to väzniteľ nebude sám chcieť. Chystá sa na útek, alebo sa predsa len poddá svojmu osudu? Ďalšia hodinka aj pol ( nie toho istého ) pre mňa ale znamenala jednu veľkú nudu, bola v znamení poetizmu a vecí podobných, ktoré moja osoba prijíma s ťažkosťami. Hodinku dole a bolo by to možno aj za max. (30.11.2017)

Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj. (25.03.2011)

Entomolog se dostává při své výpravě do blíže nespecifikovaného místa v dunách, kde se rozhodne přenocovat. Využije nabídku místních a důvěřivě přenocuje u ženy, která bydlí v jámě obklopené všudypřítomným pískem. A již brzo poznává, že tento nocleh nebude jediný. Obydlí se pro něj stane krutou pastí, z níž není východu. Teshigahara již od prvních minut černobílým obrazem a krkolomně lahodnou hudbou evokuje niterné pocity, které jsou umocněny precizně zvládnutou vizuální stránkou a hereckými výkony obou zúčastněných. Mezi mužem a ženou vzniká podivně přátelský vztah, pro oba však notně odlišný. Žena nevidí východisko ze svého osudu, smiřuje se s bytím, jaké je jí určeno. Muž se naopak toužebně a všemi možnými způsoby chce dostat pryč, chce ještě v životě něco dokázat. Deprimující těsnost je cítit z každého záběru. Brilantně zvládnutá psychologická linie postav umožňuje naplno proniknout do konání hlavních hrdinů. Škoda jen, že konec působí moc vykalkulovaně a - s přihlédnutím k předcházejícímu ději - stroze. (28.03.2004)

Vrcholný Teshigahara, jenž i v kontextu celé své silné tvorby viditelně vyčnívá. Přímé, jednoduché a zároveň velmi komplexní metafory jsou nemilosrdně přesné, místy tragikomické, místy čistě mrazivé. Doporučuji přečíst si některé zvláště vypečené západní kritiky, nezřídka lze narazit na různá banalizující vysvětlení, podle nichž snímek de facto tvrdí, že je dobré vzdát se svobody apod. - chápu, že naše dualistická kultura chce jednoduchá, přímá a jasná vysvětlení, ale co je moc... Většina podstatného již byla o filmu napsána, já jen konstatuji, že podobně jako má např. Imamura svou Insect Woman, Kobayashi Human Condition, či Fukasaku Under the Flag of the Rising Sun, disponuje HT tímto klenotem, který patří na naprostou špičku světové kinematografie. (04.01.2011)