Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(více)Videa (1)
Recenze (28)
Na tehdejší dobu skvělá práce se světlem a tmou, pozadím, průhledy, kamerou, rámováním, symbolikou obrazu... a také je zde stále cítit ta patrná neschopnost vyrovnat se s 2. sv. válkou (německý bar s německými písničkami a pivem oproti bratrovu ozáření "jadernou" bombou)... a samozřejmě všudypřítomná otázka, zda jsme sami sebou a zda znetvořená tvář znamená horšího člověka, než třeba vrah v "masce" elegána... Ale (už jsem se k němu dostal) přijde mi, že forma přebíjí obsah, že mnoho psů, zajícova smrt, a že to šlo podat stručněji, jasněji, přímočařeji a úderněji ve smyslu podaného vyznění a přesahu. Film není nijak příjemný na dívání, a ani nemá být, dobro se odměňuje zlem, to však patří k základní premise. (Jen tedy nevím, člověka netvoří pouze obličej, ale i způsob chůze, hlas, gesta, fráze, zvyky, tam žádná maska nepomůže.) Protože zde se nemyslí maska jako maska, ale spíše plakát, který někteří lidé, převážně politici (ale znám i různé vysokoškoláky) nosí, aby vypadali lepší, než jsou, a aby nebylo poznat, že ve skutečnosti jsou zkažení. Ale přece jen ta trocha naděje, ta možnost se z toho autorem načrtnutého kruhu dostat, ta zde zoufale chybí, a mně osobně to vadí. ()
Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. ()
Musim rict, ze tento film, natoceny podle literarni predlohy, je jeden z tech nemnoha kdy mne prave film zaujal vice nez puvodni kniha. Tim nechci nijak snizovat Abeho az genialni originaltu, ale Teshigaharuv film se skvelim Nakadaiem je pro me preci jen kompaktnejsi podivana. Film , jako kniha, obe skvele reflektuji otazku osobnosti cloveka. ()
Trochu mě mrzí, že očekávání stejné pecky, jakou byla Písečná žena, u mě nebyla tak úplně naplněna. Pravda, dvakrát do stejně úžasných filmových vod se těžko vstupuje, ovšem tentokrát to měl u mě Hiroši Tešigahara ještě ztíženo faktem, že jsem si před zhlédnutím filmu přečetl stejnojmennou (perfektní!) knižní předlohu od Kóbó Abeho. Nedokážu s úplnou jistotou říct, zda mi přečtení knihy před zhlédnutím filmu ovlivnilo názor k filmu pozitivně, nebo negativně, každopádně každému, komu se film líbil, bych doporučil mrknout se v antikvariátu či nejbližší knihovně po knižní předloze. Tato filmová adaptace je oproti ní poněkud volná a obsahuje navíc jednu paralelní dějovou linku, ovšem myšlenka ztráty vlastní identity a změny přístupu okolního světa k jedinci, který "ztratil tvář", je ve filmu naštěstí podána velmi dobře. Je dobře, že film není otrockým přepisem knižní předlohy (ono by to v podstatě ani nešlo doslovně přepsat vzhledem k tomu, že drtivou většinu knihy představuje popis myšlenek hlavní postavy, uvažování o své identitě a okolním světě), avšak právě ona přidaná dějová linka o ženě, která je hibakuša a zažívá podobnou situaci jako hlavní postava, by sice sama o sobě nemusela být špatná, ale ve srovnání s hloubkou příběhu prostě není tak zajímavá, není tak… typicky abeovská. Inu, asi bych to nakonec ohodnotil přeci jen lépe, kdybych nečetl knižní předlohu, ale co už. Film je to hodně dobrý, ale oproti Písečně ženě mi tam chybělo více napětí, nějaká větší katarze v závěru. Horší 4*. ()
Veľmi zaujímavá dráma nielen o tom, aký význam má tvár v spoločenskom živote. Pre políciu sú často postačujúce odtlačky prstov, ale tvár vyjadruje veľa zo života jej nositeľa. Nie nadarmo sa vraví, že po štyridsiatke je už každý zodpovedný za svoju tvár. Nečudo, že rozsiahle poškodenie tváre spôsobuje psychické problémy postihnutého, ktoré sa neobmedzujú iba na problémy s opätovným začlenením do spoločnosti. Tešigaharov film som chcel vidieť nielen preto, že Abého knihu mám vo svojej knižnici, ale aj preto, že jeho Piesočnú ženu považujem za výborné dielo. Som spokojný a jediné, čo mi mierne prekážalo bolo priveľa filozofovania. ()
Galerie (6)
Photo © Toho Company
Reklama