Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(více)Videa (1)
Recenze (28)
Japonská filozoficko psychologická sonda do vnútra nielen človeka, ale aj domácej spoločnosti, tak nekompromisne zasiahnutej dôsledkami druhej svetovej vojny. Nakoniec ale viac filozofická, ako psychologická, čo vyplýva napríklad z dialógov lekára a nositeľa masky, ktorím sa po dvoch pivách natoľko rozbehne mozog, že si to filozofovanie neodpustia. Asi sa látka dala uchopiť ešte trefnejšie (knižná predloha, ktorú nepoznám), ale takýchto ťaživých scifíčok predsa len nie je také množstvo, aby sme si naplno Tvár toho druhého nevychutnali. Aké by to bolo, ak by sme si priznali, že každý deň si nasadzujeme stále iné masky podľa potreby a nemuseli by sme tak namáhavo predstierať napríklad úprimnosť? Že nás niektoré z nich možno v odcudzenom svete, patriacom veľkomestskému prostrediu, ovládli, je už fakt. Vieme ešte vôbec, kto sme? Podobný film zo 60tych rokov: Seconds. Omnoho viac, ako napríklad Face off. ()
Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. ()
Veľmi zaujímavá dráma nielen o tom, aký význam má tvár v spoločenskom živote. Pre políciu sú často postačujúce odtlačky prstov, ale tvár vyjadruje veľa zo života jej nositeľa. Nie nadarmo sa vraví, že po štyridsiatke je už každý zodpovedný za svoju tvár. Nečudo, že rozsiahle poškodenie tváre spôsobuje psychické problémy postihnutého, ktoré sa neobmedzujú iba na problémy s opätovným začlenením do spoločnosti. Tešigaharov film som chcel vidieť nielen preto, že Abého knihu mám vo svojej knižnici, ale aj preto, že jeho Piesočnú ženu považujem za výborné dielo. Som spokojný a jediné, čo mi mierne prekážalo bolo priveľa filozofovania. ()
Obě knihy Kóbó Abeho, které jsem četl, mě hluboce zasáhly. Z jejich filmových adaptací tahle trošičku méně. Chybí jí ona hluboká filosofičnost nad vizuální identitou člověka ve vztahu k jeho tváři. Náznaky zde jsou, je i pochopitelné, že jich film nestráví tolik, jako kniha, kde se do nich dá ponořit. Oceňuji zachování nesympatičnosti hlavního hrdiny. Považuji to za nejhlavnější atribut celého příběhu, z něhož mnohé vychází. Tanin no kao není špatný film, jsou tu skvělé scény (doktorova "ordinace" je úžasná), krásné Japonky, zajímavé hry s obrazem. Jen se mu prostě převedení Abeho knižní předlohy nepovedlo tak trefně a dobře jako v případě Písečné ženy. ()
Imaginativní výklad lidské mnohotvářnosti a neuchopitelnosti výmluvně rozebírá duši běžného člověka, ztrativšího se mezi svými dvojníky, nešťastnou náhodou (ale svojí vlastní chybou!, jak zdůrazňuje) se proměnivšího v živoucí připomínku pomíjivosti a vzbuzujícího již svou přítomností neklid a strach. Po nabytí nové tváře (masky) začnou promlouvat dosud mlčící ústa někde v něm ukrytá, spící či čekající. Nakonec se domnělá přímka jeho života mnohonásobně pokřiví a bezpočet tváří zmaří tu jedinou, s níž by mohl žít. ()
Galerie (6)
Photo © Toho Company
Reklama