Jeden život

Už dlouho ve mně nezanechal film takovouto emoční stopu, jako příběh Nickyho Wintona a jeho "dětí". Samotný Winton pochopitelně zaslouží v maximálmí míře glorifikovat a samotný jeho příběh je 5* v plné míře, ale když k tomu tvůrci přidali ještě takovéto emocemi narvané provedení, tak se nebojím už takto ze začátku roku říci, že je to pro mě jeden z filmových vrcholů roku. Cením také četného využívání naší mateřštiny a zapojení domácích herců, kdy to ještě více přidává filmu na autentičnosti. Dneska už je opravdu málo takovýchto filmů, a ještě méně lidí, jako byl Nicholas Winton. (08.02.2024)

Vidět Zónu zájmu týden po Jednom životu zřejmě umocnilo nepříjemný pocit, který přetrvává. Sir A. Hopkins exceluje v malém filmu o velkém člověku. Ve skromném snímku, jako byl (zdá se) i život onoho hrdiny a právě onen obyčejný způsob pojetí jeho příběhu o obyčejných lidech je jeho největší přednost, která prostě dojímá k slzám. Zóna zájmu je odlišná. Precizní. Chladná. A řeže hluboko. Filmů na téma holocaustu jsme viděli dost, ale dovolím si tvrdit, že jsme z oné zrůdnosti nikdy neviděli tak málo a zároveň tak moc. Lehkost, se kterou Glazer servíruje ono odlidštění z pohledu nacistických příslušníků je až mrazivě děsivá. Ve chvíli, kdy se řeší výkonnost pecí a padají slova jako "náklad" si už jenom potichu ublinknete do pusy... Na formu, kterou je celý snímek uchopený, tedy stručný a zároveň nesmlouvavě vypovídající, můžu říct jen: bravo. (08.02.2024)

Dotek dobra. V linii před vypuknutím války filmařsky rutinní, neobjevné, skoro až televizní. Ta druhá o ryzí skromnosti a velkém srdci to ale plastičností Hopkinsova projevu dokonale kompenzuje. Notoricky známé scény z televizního pořadu That's Life měly být emoční náloží, na mě ale nejvíc zapůsobila až ta poslední u bazénu. Pohled na tu spoustu nových větví stromu života možná otupí pocit viny, že z těch uschlých byly kdysi vyrobeny listy papíru, co zůstaly nepopsané.. (05.08.2024)

Příběh života Nicolase Wintona a jeho zachráněných dětí si zaslouží sám o sobě pět*. Hodnocení by u mě mohl snížit jenom hodně špatně natočený film. I když dříve viděné dokumenty mě oslovily ještě o fous více, protože skutečnost někdy předčí sebelépe zahranou story, Anthony Hopkins byl pro roli zralého sira Nicholase skvělou volbou. Výborní byli i Johnny Flynn coby jeho mladší podoba a Helena Bonham Carter jako Wintonova matka. Jsem ráda, že jsem se z filmu dozvěděla trochu víc i o zákulisí pražské organizace pro pomoc uprchlíkům a o jejich zahraničních pracovnících, kteří při této činnosti často nasazovali životy vlastní. (08.07.2024)

Z těch dvou linií filmového příběhu Nicholase Wintona mi dlouho přišla zajímavější ta z období let 1938-39, kdy probíhala ona úžasná záchranná mise. Ten příběh je určitě velmi silný, ač si nejsem úplně jistý, že to vykreslení reálií uprchlických táborů v Československu bylo úplně přesné. Na druhou stranu se mi moc líbilo, jak film pěkně připomenul fakt, že Winton na celou záchrannou akci nebyl zdaleka sám – a dokonce na rozdíl od svých spolupracovníků většinu času ani neriskoval život v okupované Praze. Pokud jde o dějovou linii z konce 80. let s Anthonym Hopkinsem coby stárnoucím Wintonem, film emočně graduje v oněch známých chvílích, kdy se Winton v televizním studiu setkává se zachráněnými dětmi. Musím říct, že mi z těch scén šel až mráz po zádech. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že to byla právě možnost zrekonstruovat jeden z nejslavnějších momentů v historii BBC, co bylo hlavní motivací pro vznik tohoto filmu. Vše ostatní, co se můžeme v této lince filmu vidět, je sice díky velmi věrohodnému herectví Hopkinse funkční, ale scénáristicky to není nic světoborného. (23.02.2024)