Lidský úděl 5.: Přeskočit smrt

Hodnotil-li bych Ningen no džoken jako celek, je to bez váhání pět hvězd; jeho výpovědní síla je obrovská. Nevím, nakolik odráží Kobajašiho osobní zkušenosti, jde ovšem o mimořádně autenticky působící film, prodchnutý jeho protiválečným postojem. Označil bych jej za téměř totální snímek o válce a člověku. Kobajaši nezůstává nic dlužen ani po formální stránce, opět jde o počin bohatý a krásný: fascinující „šikmé“ záběry kamery, scéna, v níž pracanti jedí a sovětští vojáci zpívají, a mnoho dalších. Závěrečných 15 minut je pak slovy naprosto nepostižitelných. (16.07.2008)

Pro mne zklamání. Film jsem viděl poprvé až teď, a to je, myslím, hlavní důvod. Přes zajímavé prostředí, zajímavou historickou epochu a slušné herce, je na tom znát těch více jak padesát let stáří. Vyprávění se neskutečně vleče, zaspíte-li, bez problémů se znovu chytnete. Reemake s poloviční stopáží - to by muselo být něco. (20.04.2011)

Třetí díl této epopeje je skvělým válečným filmem hlavně z psychologického hlediska. Kaji se nejprve dostane do předem prohrané bitvy, následně absolvuje úmornou pouť územím nepřítele, aby nakonec padl do sovětského zajetí a ztratil jeho poslední zbytky iluzí toho, že by snad socialismus mohl být lepší než fašismus. Zatímco v předešlých částech se režisér Kobajaši navážel hlavně do řad japonské armády, zde to schytávají naprosto všichni. Film ukazuje pád na úplné lidské dno na útěku na území nepřítele a pak ještě níž v zajateckém táboře. Třetí film je nejsilnější (a nejponuřejší) částí tohoto eposu, jedna dramatická událost střídá druhou, tempo je strhující a k této části nemám vůbec co vytknout. Kdybych měl hodnotit Lidský úděl jako celek (což by se asi mělo) tak se jedná o úchvatný počin s ambicemi popsat lidskou tragédii války v megalomanském rozsahu z mnoha úhlů pohledu, tak jako žádný jiný film, který znám. A tyto ambice považuju za naplněné. Jako celek je Lidský úděl doslova jedinečným a výjimečným dílem, v němž se spojila úchvatný příběh, vynikající filmařina a skvělý hereckého výkony a byť někdy sledování dává zabrat, vše je na svém místě. (01.07.2013)

Myslím si, že sa jedná o veľmi pekné zakončenie Kobajašiho trilógie. Postupne rozpracovaná zápletka je neustále menená dejovými odbočkami a zvratmi. Nejde tu o nejaký ústredný motív, pretože snaha prežiť sa tu strieda zo snahou dostať sa späť k Micuko. Tiež sa ale prejavuje Kajiho zmysel pre spravodlivosť a kvôli vojnovému, alebo výcvikovému ošiaľu sa častokrát stretáva s postavami, kde jeho túžbu nahrádza vysoko postavený morálny kódex. Kaji je sprievodcom celou touto epopejou. Od prvého strachu z vojny, cez výcvikový tábor, kde má vysoké postavenie až po výcvikový tábor, kde je rekrut a postupne naberá na hodnostiach až po vojenské ťaženie, bitku a stratu samého seba v zabíjaný iných až po útek, hladovanie, zajatie a smrť. Idea je zobraziť ľudskú hlúposť a na čom sa lepšie zobrazí ako na hlúposti vojny. Hoci tento žáner neobľubujem Kobajašiho poňatie ma veľmi bavilo. Posledný diel dokazuje, že sa jedná o prepracovaný príbeh aký nemá obdoby. Je multilingvistický, plný krásnych záberov a rôznorodých prostredí a kraľuje mu perfektný Tacuja Nakadai. (20.08.2015)

Keď japonský spisovateľ Junpei Gomikawa napísal rozsiahly román "Ningen no jôken", námet okamžite oslovil režiséra Masaki Kobayashiho a vzniklo vysoko oceňované rozsiahle dielo z druhej svetovej vojny, kedy bolo Japonsko fašistickým štátom. Epické dielo sleduje mladého pacifistu a socialistu Kajiho, ktorý sa snaží prežiť v totalitnom zriadení. V tretej časti ( TV stanica AMC ho u nás odvysielala ako dve časti ) je Kaji konfrontovaný so sovietskou mocou v zajateckom tábore a stráca všetky ilúzie o jeho socialistickom zmýšľaní. Pre mňa azda najlepší diel, Kajiho vnútorné monológy sú silným odzrkadlením jeho duše a v podstate duše mnohých, ktorí uverili správnosti sovietskej myšlienky. (09.04.2024)