Lidský úděl 3.: Hrozba války

Japonský spisovateľ Junpei Gomikawa vydal svoj  rozsiahly román "Ningen no jôken" v roku 1958 a námet okamžite oslovil režiséra Masaki Kobayashiho. Vzniklo vysoko oceňované rozsiahle dielo z druhej svetovej vojny, kedy bolo Japonsko fašistickým štátom. Epické dielo sleduje mladého pacifistu a socialistu Kajiho, ktorý sa snaží prežiť v totalitnom zriadení. V druhej časti ( TV stanica AMC ho u nás odvysielala ako dve časti ) je Kaji konfrontovaný s japonskou vojenskou mašinériou, je odvedený do armády a nielenže je poslaný do boja proti sovietskej armády, bojuje aj proti praktikám v jej vnútri. (09.04.2024)

V týchto dieloch sa Kaji dostane do armády, takže môže svoje idealistické komunistické zmýšlanie uplatniť tu. Ale narazí snáď ešte viac ako keď viedol pracovný tábor. Kaji absolvuje krutý výcvik v štýle vymývania mozgov vo Full Metal Jacket. Do tej chvíle som Kajimu stále fandil. Ale v treťom diely dostane Kaji zase pod svoje krídla niekoľkých vojakov na ktorých sa snaží uplatniť ľudskejší výcvik, čo je ešte ok, ale zároveň sa naďalej nechá od ostatných mazákov mlátiť, čím mi už Kaji začal liezť na nervy. Pointa je znova o tom, že Kajiho humánne metódy sú v týchto podmienkach nepoužiteľné. Behom týchto častí mi celé toto dielo začalo silne pripadať ako nepokrytá antikomunistická agitka. 7/10. (13.06.2019)

3. část - Velký obrat v ději, hrdinův pád na dno. Přesto vypjaté emoce někam zmizely a těch 80 minut apatie není zrovna příjemných (v žádném slova smyslu) na sledování. Chápu, že právě to byl smysl této části - uvrhnout hrdinu do stavu bezmoci a nechat ho pátrat po novém cíli. Stejně tak chápu, že na poli 600 minut to může být "trochu delší". I přes toto moje neskonalé pochopení však předimenzovanost stopáže táhne tenhle jinak nepochybně úžasný projekt dolů. 70 % /// 4. část - Předchozí díl potvrdil především hrdinovu patologickou touhu bojovat za své ideály, na což ale nemá prostředky (a nejspíš ani schopnosti), takže je vždy odsouzení k nezdaru. Zde ve čtvrté části mu je do rukou opět vložena špetka "moci", tím spíš je ale patrná bezradnost jeho nekompromisního idealizmu uprostřed války. 80 % (17.03.2013)

Ľudský údel sa mi teoreticky pozdáva ako možný seriálový formát. Predsa, vychádza z časovej a epickej konštrukcii, zaznamenáva v ňom veľké množstvo hercov (i keď trojka ho kvôli emocionálne spriaznenosti vhodne zužuje) a poukazuje na dlhočíznosť a bezmocnosť vojnového stavu v pracovných a zajateckých táboroch. Ak by ho natočil "japonský Spielberg", dovolím si tvrdiť, že by ho vyobrazil ako chudáčikov okupantov v mandžuskom, t.j. čínskom zajatí. Kobajaši je ale realista, nemá v úmysle hrať na strunu a tento kontrast bezcitnosti opisuje systematicky a k čím väčším právomociam sa dostanú oní generáli, tým nervóznejšie a ostrejšie svoje pudy patrične vybíjajú. Ohne na planinách sú viac súvzťažne prepojené s prírodou a pokušením diabolskej zeme, čím sa estetické a nadčasové kvality prikláňajú viac na jej stranu. Nič to ale nemení na fakte, že ide o mimoriadne poctivú čistú anti-militaristickú filmárčinu. Nakadai dokáže s očami to, čo len málokto a to nie je vyslovene len sympatický. (19.08.2015)

Druhá část Lidského údělu je hodně kritickým pohledem do řad japonské armády v době vojenského výcviku. Pro Kajiho to znamená velký pád a ztrátu humanistických iluzí, když zjišťuje, že tupou lidskou krutost lze nalézt téměř všude, bez ohledu na národnost či vyznání. Vojíni při výcviku absolvují nesmyslně dlouhé a brutálně vyčerpávající pochody a po návratu na kasárna pak šikanu a ponižování. Tento vojenský svět je zde popsán tak, že je z toho člověku úzko, protože zde není místo pro lidskou důstojnost, naopak navrch má bezohlednost primitivů. Dlouhá stopáž dává trochu zabrat, na druhou stranu jsem neměl pocit, že by nějaké scéna byla ve filmu navíc, každý dialog měl smysl, byť třeba až pro finální část. (01.07.2013)