Příběh z Tokia

Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".] (29.06.2014)

Uvadající vztahy mezi rodiči a dětmi podané velmi civilní a dojemnou formou. Zde to navíc ještě kontrastuje se všudypřítomnou japonskou, až trochu pokryteckou, zdvořilostí. Hrozně se mi líbily postavy rodičů. Zvlášť stará babička byla taková hodná a potěšilo mě, že z nich Ozu neudělal svatoušky a dal tam dědouškovu ožraleckou epizodu a narážky na jeho alkoholickou minulost. :) Bohužel to na mě ke konci bylo už příliš rozvláčné. (10.02.2010)

Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (10.11.2009)

Nenápadný příběh, avšak podávaný z natolik uvěřitelné lidské perspektivy, že se právem pyšní titulem filmové klasiky. Dospělému člověku, který má vlastní děti a nade vše miluje svého partnera, sice Ozu nic nového nesdělí, ale zároveň ho pohladí po duši a všechny vžité rodinné hodnoty do něj ještě pevněji vtiskne. Unikátní obrazová i pocitová melancholie, kde se nemusí skoro nic dít, a stejně z ní nelze spustit oči..... Až mi bude šedesát, půjde bezpochyby o jeden z nejdůležitějších filmů vůbec, nyní bohužel nejsem schopen spravedlivého docenění. :) 80% (28.09.2015)

Mistrovsky nastavené zrcadlo. Spatřila jsem v něm vlastní uspěchanost, sobectví, pohodlnost, přízemnost a malost. Posmutnělý, nehezký obraz. - Po skončení prohlídky provinilé klopení očí, zamyšlení a odhodlání aspoň na chvíli se zastavit a být pozornější a vlídnější ke svým nejbližším. Dokud je ještě čas... (02.05.2009)