Příběh z Tokia

Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku). (02.02.2011)

Jasujiro Ozu natočil nesmírně pomalý film, jehož děj by se dal smrsknout do jedné, nepříliš rozvité věty. Jeho hlavní síla ale tkví v lyrismu, ne nepodobnému raným filmům Jasného či Vláčila z 50. let. Pozoruhodné jsou z dnešního pohledu detaily, které ilustrují Japonsko po 2. světové válce: ať už zlom tradiční/moderní kultury (patrný např. v oblékání), nebo rozpor internacionalizované emocionality a zdvořilosti (což je i jedno z témat snímku). Z hlediska stylu mě asi nejvíc překvapilo, že většina záběrů je snímaná z úrovně pasu (nebo ještě níže) - motivací si nejsem vůbec jist, ale každopádně je to neobvyklé. (19.04.2023)

Som uplne uneseny a rozmyslam, ci som niekedy videl lepsi film, ktoreho temou su rodinne vztahy. Krasne, krehke, vystizne, obcas krute ale cely cas uprimne. Navyse nadherna kamera a hudba. Dlzka vobec nevadila. Je to dokonale nadcasovy scenar, ktory by mohol fungovat v akomkolvek inom prostredi. Preco to vlastne este nema minimalne 84 remakov z celeho sveta? (30.05.2020)

Výchozím bodem Tokijského příběhu není odcizení generované strojovou existencí velkoměsta, ale smutek usazený na dně každého člověka, který by neodplavilo všechno saké světa ani všechny slzy na něm prolité. Ve vzdalování se těm nejbližším je znát jakousi předurčenost, vyvolanou snad nevědomou potřebou zapomenout, ale ani ti, kteří šli před námi, nebyli světci. A přeci onen klopýtavý pohyb nezadržitelně se roztékajícím a znovu tuhnoucím světem, v němž se krajina proměňuje v periferii, tolik dojímá. Snad se životy nás všech spínají jen našimi vinami. (07.03.2011)

Patrně jde o Ozuův tvůrčí vrchol. Opět se dočkáme snad nejcivilnějšího pojetí filmu na světě, statických, nízko položených kamer (reflektujících typickou japonskou polohu vsedě) a natolik osobní atmosféry, že se divák ocitá téměř v roli jakéhosi voyeura. Tentokráte však v delším, obsáhlejším a plastičtějším balení. Téma je dnes platnější, než když jej Ozu zpracoval, jeho značná část je navíc plně univerzální. Potěší citlivá hudba a fenomenální herecké obsazení. Naprosto však nelze doporučit jako vstupní bránu do režisérova světa - jeho pojetí je vhodné si osvojit u snazších a kratších děl. (08.01.2011)