Příběh z Tokia

Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty. (16.06.2011)

Nejsem si úplně jistý jestli mě to náhodou nezaujalo z naprosto odlišných (a vlastně nechtěných) důvodů než bylo zamýšleno, ale přesto, že mě to jakkoliv neodvařilo, musím naprosto chladně konstatovat, že to bylo svým způsobem fakt krutopřísné a těch objektivních 5 rudých hvězd si to zaslouží. Respekt. (26.11.2015)

Takový dost obyčejný rodinný příběh o vztazích mezi rodiči a dětmi, natočený poměrně obyčejným, standardním, japonským způsobem. Na filmu bylo rozhodně něco milého, prarodiče byli nesmírně sympatičtí, u opilecké scény jsem se opravdu zasmál, ale celkově to pro mě rozhodně není klasika vystupující z řady. Hodná IMDB TOPky určitě ne. Na to jsou o dost lepší a citlivější asijské filmy. Dost mi to připomínalo Kurosawovo "ŽÍT". 65% (03.11.2011)

Musím přiznat, že mě ta až přehnaná zdvořilost, která panovala mezi všemi zúčastněnými, poměrně iritovala. Ta zdvořilá neupřímnost, od které se postavy mohly oprostit až tehdy, když byly o samotě, mi byla velmi nepříjemná, ale nepochybuji, že to byl právě tvůrčí záměr. Příběh z Tokia přeci vypráví o chřadnoucích vztazích mezi generacemi a jako takový má co říci i po téměř šedesáti letech od svého vzniku. Samotný příběh je poměrně strohý, to samé platí i o stylu (statická kamera, frontální záběry během dialogů, atd.), ale celkově se jedná o působivou podívanou, která má na téma rodiny rozhodně co říci. (20.06.2011)

Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí. (09.01.2013)