Příběh z Tokia

Príbeh z Tokia by sa mohol nazývať Všeobecný ľudský príbeh z akéhokoľvek veľkomesta na svete v akomkoľvek čase. Ozu asi chcel vyjadriť svojim filmom určitý posun v medziľudských medzigeneračných vzťahoch moderného povojnového Japonska a toho predtým, lenže podarilo sa mu skôr dokázať, že ľudia sú a boli všade a vždy rovnakí. Priepasť medzi deťmi a rodičmi sa vekom neustále zväčšuje a vďaka niektorým dialógom Príbehu z Tokia sa budete možno pozerať inak aj na niektorých členov vašej širšej rodiny, ktorí vám sú vďaka ich chladnejšiemu a pragmatickému prístupu nesympatickí. Niežeby sa Ozu neprikláňal na stranu rodičov, súdom by som však jeho prístup nenazval. Život natoľko čiernobiely nie je. Technické hľadisko však odlišné od našich konvencií je, akoby náhodou pokladaná kamera na rôzne miesta bytov snímala voyeristicky náhodné rozhovory bežných ľudí. Film tak získava napriek miernemu zostarnutiu autenticitu. Život starých pripomína pomalé kľudné hompálanie sa lodiek na vlnách rieky, život mladej generácie rýchliky pendlujúce medzi prudko sa rozvíjajúcimi japonskými megapolismi. (20.02.2014)

Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty. (16.06.2011)

Japonci vedia, ako natočiť vzťahové filmy. Rôzne rozoberačky postáv, ich vzájomné prepletenia, problémy, strasti, dni šťastné a aj tie menej. PRÍBEH Z TOKIA je možno tým najvzorovejším príkladom tohto druhu filmu. Ale nie tým najlepším. Snímok sa vlečie a jeho minutáž 136 min to ešte viac znásobuje. Vzájomné vzťahy medzi rodinnými príslušníkmi niesu ani zaujímavé, ani zaujímavo podané. Len ďalšie preceňované dielo. (27.10.2015)

Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí. (09.01.2013)

Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas. (28.05.2009)