Ukigusa

Ozu pro mě zůstává nečitelný. Příběhy založené na emocích a lidskosti zprostředkované úzkostlivě mechanicky sebestřednou režií, která na sebe neustále strhává pozornost svou chladností a "objektivitou". Ještě víc než úzkostně dokonalé kompozice mě ze zážitku vytrhává robotický střih dialogů a často nepřirozeně rozjařená hudba evokující konstruovanost. Ozuovi filmy jsou pro mě absolutně nevtahující, kombinací filmových prostředků pro mě nevzniká ani přesvědčivý prostor, ani příběh, ani nálada, ale jen exhibice. (10.12.2017)

Áno, Ozu je bezpochyby najpovolanejší pozorovateľ života, ale najmä vytvoril kolobeh, okolo ktorého sa táto rodinná dráma môže v takomto prostredí a na takých úrovniach odohrávať. Kabuki života alebo život pod záštitou Kabuki. Dôraz je kladený na výtvarnú stránku, kde sa Mijagawove schopnosti rozrastú z inak typicky čiernobieleho tieňovania na zosnovanie typizovaných atmosfér. Výborné je aj zvolenie počasia v rušných momentoch (metafory). Proste Ozu vie pospájať fragmenty akýchkoľvek úrovní v efektívnu dramatickú os a nezabudne na najrôznejšie odtiene emócií, ktoré sú tu prítomné aj za rohmi. A odprostil sa nemalo od typického statického snímania a skúša aj nové veci, vyvíja sa aj jeho kameramanské oko, v čom má u mňa ako u stredoeurópana výrazné plus. (24.12.2017)

Čo to bolo? Komédia, romantický snímok, slzopudná rodinná dráma? Určite to ale nebol kaiju. Japonci sa však mali tohto populárneho katastrofického žánru v rokoch 50. a 60. držať čo najviac a neprodukovať snímky, ktoré niesu ani humorné, ani opojné, ani dojemné. Takže teda radšej šľapot od Gojiri, ako toto. (28.11.2016)

,,Žádné zprávy, špatné zprávy.“ ,,Strašné.“ Plovoucími stébly mě Ozu trochu zaskočil. Narozdíl od předchozích dvou filmů, které jsem od něj viděl se v tomto nachází více vyhrocených scén, víc emocí a dokonce i fyzické násilí. To jsem od mistra klidných až relaxačních kompozicí vůbec nečekal. Nicméně jinak je tento film plný jednoduchých dialogů, lidskosti a příjemné hudby. Prostředí japonského divadla příběh trochu ozvláštňuje, zbytek je poměrně obyčejný příběh vztahů v jedné zvláštní rodině. Ten mě bohužel příliš nezaujal, asi to bylo způsobeno i ne příliš sympatickými postavami v čele s šéfem divadelního spolku. Naprosto úchvatné jsou ale drobné detaily z japonského života, např. v průběhu filmu pojídají zvláštní červené želé v misce. Těchto malých drobností jsem si užíval dosyta. (12.11.2017)

Zdá se, že přece jen Ozu v poslední fázi dal více prostoru emocím, nebo alespoň je expresivněji ukazoval na plátně. V tomle filmu je jich rozhodně na Ozua nadprůměr, ale vůbec to nevadí. Je to pořád on, důslednej pozorovatel života. A klasických záběrů do uliček, na domy, šumění větru atd. se samozřejmě dočkáme. Krásný jsou oba nenásilný happyendy, ke kterým film dospěje. (03.08.2010)