Narodil jsem se, ale...

Nádherný príbeh o deťoch a dospelých z dielne Jasudžiró Ozua. O chlapcoch, prežívajúcich starosti každodenného života na predmestí, kde sa ladne snúbia svety nemej grotesky a poetického realizmu. Jednoduchá, priezračná a roztomilá, taká je krása obrazov detstva, školy, rodiny a spoločnosti. Kedykoľvek sa k Umarete wa mita keredo vrátim - a to veľmi rád. 100% (30.12.2014)

Jeden z mých nejoblíbenějších od Ozua, jehož cit pro dětský svět, jeho podobnosti i odlišnosti se světem "dospělých", se ukázal být vpravdě mimořádným. Geniální a svým způsobem shrnující je scéna (následuje malý spoiler), kdy otec chlapce nažene do školy - kam se kvůli konfrontacím s místní partičkou bojí - s tím, že pokud budou agresory ignorovat, ti jim nemůžou nic udělat. Chlapci si posléze povídají a jeden říká: "Myslím, že když je budem ignorovat, stejně nás zbijí." Druhý: "Taky si myslím. Já bych byl radši, kdyby ignorovali oni nás, až je budem mlátit." Naprosto ideální úvod do mistrova díla. (16.02.2011)

Ještě dvě hodiny nazpátek bych dnes podvečer mohl prohlásit, že jsem od Jasudžira Ozuho nic neviděl a cokoliv z jeho tvorby odkládám v domnění, že se budu u tak starého japonského filmu nekonečně nudit. A hle, začíná večer a já už teď mám důvod pana režiséra zbožňovat a uctívat! Natočit celovečerní němý film pro celou rodinu, aby po celou dobu dokázal atraktinvě upoutávat dětského diváka, vyprávět pouze obrazem a nápisy příběh plný svižně plynoucích humorných dobrodružství a působivě v poslední třetině zacílit také na dospělé... to všechno v krásně vyladěné skládance, dokonce i s krátkými promítanými filmy ve filmu(!), znamená pak radost se dívat i po víc než 90ti let od doby vzniku. Po skončení jsem nadšeně dojat a vůbec bych se nedivil, kdyby podobný počin se stal následně hojně inspirujícím další tvůrce – ačkoli kdo ví, nakolik se dostal ve své době mimo východní Asii a jestliže připomíná v nejedné scéně i mnohem pozdější evropské filmy pro děti mládež, zda to nebude spíš tím, jak říká Věra Plívová-Šimková, že mentalita kluků včetně sklonu k různým rošťáctvím i smyslu pro ušlechtilost je všude stejná, po celém světě a za všech dob... * "Budou si doma předvádět kinematograf!" / "Dal jsem ti vrabčí vejce, vezmi mě prosím s sebou." [90%] (05.10.2023)

Uf je to celkom dlho čo som naposledy videl nemý film. Ale poslednú dobu som prepadol čaru Jasudžira Ozua a tak hľadám či môjho obľúbeného Ozua prekoná nejaký iný Ozu.. teda súboj, ktorý má strašne neistý a premenlivý koniec. Narodil som sa, ale ... je krásnou ukážkou podobnosti západného sveta a aj toho východného. Prvá svetová vojna skončila, schyľuje sa k druhej. Japonsko sa vzmáha a chtiac nechtiac sa to čo sa dotkne strednej spoločenskej vrstvy odráža v tvorbe Jasudžira najlepšie. Jeho Shomin- geki patria v tomto smere k neprekonateľným príbehom obyčajných ľudí, kde dominuje rodina, jej hodnoty a generačná priepasť starého a nového. Detský hrdina je v tomto prípade niečím čo situáciu odľahčuje a na poli Ozuovej tvorby pôsobí veselo a pozitívne - inokedy totiž nedramatickosť a bezútešnosť životných križovatiek ukazuje v podobe najčistejšieho realizmu. Narodil som sa, ale.. má výpovednú hodnotu aj dnes. Skoro 90 rokov od svojho vzniku. A pre mňa je to ďalšie Ozuové umelecké pohľadenie. Vzťah medzi otcom a synmi.. hľadanie vzájomnej úcty a pochopenia je krásne vytvorený scénou v premietacej miestnosti a ukončení jedením ryžových koláčikov. (28.03.2016)

To, co Papoušek pojal v Ecce homo homolka s českou sebeparodií a humorem (řečeno s menší nadsázkou), Ozu rozpracovává jako celovečerní film navíc v japonském, silně hierarchistickém prostředí, jež je narozdíl od kultovní české komedie "klukovským" dramatem. Nutno podotknout, že japonský ekvivalent k bratřím Formanům je naprosto odzbrojující. Narodil jsem se, ale... je pro mne největším utvrzením v tom, že už mladý Jasudžiru Ozu byl vyzrálý filmař, který byl schopný odvyprávět plnohodnotný a silný příběh i s absencí zvukové stopy. (25.05.2013)