Její oči

Pochmurná sonda do světa domácího násilí se zabývá osobou oběti i agresora.Týraná žena najde odvahu k útěku ze života s mužem, který jí léta ponižoval a bil, ale to nejtěžší ji ještě čeká, musí si nejprve začít vážit sama sebe, osvobodit se i vnitřně a v tom jí dosud brání zbytky citů, které k manželovi chová. Muž prožívá neradostné chvíle samoty a stesku, které ho přivedou k terapii u psychologa a prostřednictvím proseb, slibů a dárků přiměje ženu k návratu. Na šťastnou domácnost je však už příliš pozdě a výbušnou povahu se záchvaty vzteku nezmění pár sezení. Z celého snímku je cítit číhavé napětí, odcizení, nejistota a strach, kromě režie určitě i zásluhou výborných herců v hlavních rolích. (15.02.2009)

„Já se změním, přísahám. Udělám vše, co budeš chtít!“ - „To říkáš vždycky.“ - „Tentokrát tě fakt překvapím.“ Opravdu? Dokáže násilnický manžel překvapit? Nebo jsou to zase jen plané sliby a vše by se navrátilo opět do starých kolejí…Antonito sice dochází do podpůrné skupiny pro násilníky na ženách, ale divák už od začátku podvědomě cítí, že u tohohle majetnického, žárlivého, podezřívavého a cholerického muže, kterého vytočit je jedna z nejsnazších věcí na světě, moc velká šance na změnu opravdu není. Ať už tomu chce Pilar věřit sebevíc. Vývoj děje je pak sice poměrně předvídatelný a neoriginální, naštěstí pro film ho však táhnou vpřed výborná Marull a ještě o něco dominantnější Tosar (s každým dalším zhlédnutým snímkem jsem tímhle hercem víc fascinován, to charisma, kterým disponuje, je schopný zužitkovat na maximum v libovolné roli). V podobu konce se mi skoro snad ani nechtělo věřit (nemluvě o žádné reakci?), ačkoliv otázkou je, jak „definitivní“ skutečně byl (to už si musí divák rozhodnout sám). Vidím to na slabší 4*. (24.04.2022)

Po zhlédnutí tohoto filmu jsem pochopila, proč získal tolik ocenění. Nejen, že námět je v dnešní době silně aktuální, ale byl výborně zpracován a herecké výkony Luise Tosara a Pilar, kterou hrála Laia Marull byly dokonalé. Věřila jsem jim každé slovo, každý pohled a chemie, či napětí mezi nimi se dalo krájet. Vynikající! Je to velmi smutný příběh ženy, která chtěla být sama sebou a ne jen loutkou bez vůle v manželství s Antoniem, za jehož chováním mohl být i strach a nejistota z vlastní nedokonalosti. Tak využívá komunikační techniky na nejnižším stupni a to křikem a vztekem, potažmo i tělesným násilím, aby z něj žena měla neustálý strach, či pocit viny. Najít odvahu s tím něco udělat v této už tak napjaté situaci, vyžaduje velkou dávku odvahy a vnitřní síly. Žel, ze statistik vyplývá, že žen, které takovou odvahu najdou, je jen velmi malé procento. A tu romantiku jsem hledala s lupou v ruce, nějak se mně jí nepodařilo najít. (26.12.2014)

Slušne nakrútený snímok na filmársky docela prevarené téma domáceho násilia. Scenár síce šustí miestami papierom (denník), ale mierne oživenie žánrového klišé (sestra, psychiater) ho zachraňuje. Výborní herci dvíhajú u mňa tento v Španielsku vysoko cenený film (7 cien Goya) nad bežný priemer. 3 1/2* P.s. Twerpov koment mi prišiel tak tragický, že ma donútil zas po dlhšom čase niečo napísať. Okrem tých radobyintoušských blábolov mám na mysli najmä časť "no násilia, z ktorého by vám išiel mráz po chrbte, sa nedočkáte". (22.02.2008)

Stále si opakuju,to nepochopim,tomu nerozumím,kam až může dojít závislost na člověku,kterého jsi kdysi milovala,co všechno se dá vydržet....?Kolik je asi takových žen jako Pilar,opakovaně odcházejících od tyrana a vracejících se po příslibu,že to bylo naposled ,co jí ublížil...Pokud je duše zasáhnutá už v dětském věku,nese si své břímě s sebou celý život,to je jen malé vysvětlení pro mě! (14.11.2008)