Bouřlivé výšiny

"Nemohu žít,odešel mi život! Nemohu žít,odešla mi duše!" Shodou okolností jsem Na Větrné hůrce,jednu z knih,které skutečně miluju,znovu četl někdy před třemi měsíci.A když jsem se teď znovu díval i na její filmovou adaptaci,musím se kát za své původní tříhvězdičkové hodnocení.Protože tenhle film vystihuje ducha předlohy naprosto dokonale,její divokou a nespoutanou atmosféru plnou obrovských emocí,stejně jako povahu Heathcliffa,mé nejoblíbenější literární postavy,kterou Ralph Fiennes zahrál lépe,než jsem si kdy představoval.A moje pochyby o Juliette Binoche se rozplynuly s jejím prvním pohledem do kamery.Lepší Katku už sotva na filmovém plátně uvidíme.Rozhodně tady nechci tvrdit,že ten film je dokonalý a řekl bych,že mé nadšení pramení především z upřímné lásky k předloze,ale přestože film chvílemi působí zkratkovitě a klidně bych přitlačil na stopáži,musím obdivovat tvůrce,že se jim podařilo naprosto přirozeně natěsnat časově rozmáchlou knihu pod dvě hodiny a nevynechat při tom nic vyloženě zásadního.Jen těžko už někdo natočí důstojnější adaptaci Větrné hůrky,proto doufám,že se o to už ani nikdo pokoušet nebude.Tímto komentářem bych se chtěl hlavně omluvit za svou předchozí ignoranci filmu,když nám jej učitelka češtiny promítala ve škole.Nezasloužil si to. 90 % (04.05.2011)

V televizním programu jsem se dočetla, že jde o „komediální drama“ a protože mám předlohu docela ráda, zděsila jsem se a první minuty sledovala s prstem na spoušti – tedy na spoušti ovladače – připravena vzít spravedlnost do vlastních rukou, pokud by se výše uvedené označení potvrdilo. Nepotvrdilo. Naštěstí. Barvitosti knižní ságy o lásce a nenávisti a o tenké hranici mezi nimi sice film zdaleka nedosahuje, ale snahu upřít nelze. Juliette Binoche zvládla náročnou dvojroli Cathy a Catherine s grácií, a záběry na vřesoviště a kamenná sídla během různých světelných a povětrnostních podmínek sem tam zajistily náznak atmosféry. A Heathcliffe? Ještě že ji, lásku, má, jinak by byl v loji. Ralph Fiennes je sice na psychopaty expert, ale tady tomu moc nedal. Na začátku vypadal jako Poslední Mohykán a ke konci jsem si říkala, že by si hrome alespoň před smrtí mohl umýt vlasy. (09.05.2012)

Obrovské zklamání. Ralph prostě nemůže vytrhnout tenhle monstrózní průšvih. Nohy mu podráží otravná a ošklivá Juliette (nikdy mi nepřišla krásná, přesto se mi v Čokoládě celkem líbila, ale tady byla vyloženě na facku - a opravdu to nebylo jen rolí Kateřiny, která je příšerná i v předloze a zůstává mi záhadou co na takové ženě milovali hned dva chlapi) v dvojroli a hrozně zkratkovitý a nenavazující příběh. Knížku jsem četla dvakrát a dobře jsem udělala. Kdybych neznala souvislosti, nejspíš bych půlku filmu ani nepochopila a ptala bych se, kdo je sakra tahle postava a kde se tam vzala? A jak to, že je zase pryč? Líbil se mi i Jeremy Northam - za pánské osazenstvo uděluji ony dvě hvězdičky. Zbytek byl prostě špatný. P.S: Tak děsivý český dabing doufejme zase dlouho neuslyším. (04.05.2011)

Prekrásny romantický film ťažiaci najmä z pochmúrnej dobovej atmosféry viktoriánskeho Anglicka, silného námetu a hereckých výkonov. Čo dokáže v samej podstate ľudskej osobnosti vyvolať jedna nešťastná láska, pohŕdanie a neúcta, dokonale znázorňuje životom ubitý a svedomím lynčovaný Ralph Fiennes, ktorý v mojich očiach predvádza najúžasnejší herecký prejav vo svojej kariére. Verila som mu každý útrpný výraz, každý záchvev bolesti a všetky neprávosti ním vykonané, vo mne nevyvolávali odpor či nenávisť k jeho postave, práve naopak. Emily Bronte pevnou psychologickou rukou uchopila charaktery hrdinov a zniesla ich na pozemskú úroveň so všetkými drobnými a materialistickými radosťami, spoločenskou triednou štruktúrou a živou nenávisťou. Po skončení filmu som zostala v niekoľkominútovom tranze a nemohla uveriť tomu, čo som práve videla. Tragická, dobovo morbídna, depresívno-nostalgická romanca s nezabudnuteľným koncom. (17.10.2010)

Tak tohle fakt ne... Prostě se omlouvám všem, kterým se to líbilo, a hvězdičkovali o sto šest (a že jich tady je pěkná řádka) ale mně se to nezamlouvalo vůbec. Poprve jsem to viděla už před dvaceti lety a k dnešku si pamatovala jen to, jak strašlivě se mi to (už tenkrát) nelíbilo a že v tom hrál můj tehdejší oblíbenec Jonathan Firth (v tv totiž ve stejné době běžel Covington Cross a mimochodem i dnes konstatuju, že vcelku slušně, teda na těch pár minut, co v tom byl). Pocit, bohužel, přetrval, je stejný i ze zhlédnutí dnešního, znovu se mi to nelíbilo, mám ráda věci hezké a romantické, nikoli ponuré a plné děsů, zloby a nočních můr a sebelásky (protože lásky v tom nebylo ani, co by se za nehet vešlo), toho si člověk v životě užije dost a dost, tak proč bych na to, do Prčic(e) měla koukat ve filmech a číst o tom v knihách? A když už bych o to stála tak, ať už je to aspoň ze života a ne výplod něčí (choré) fantazie, nevidím na tom nic ani pěkného ani zajímavého, snad jen herecké obsazení a že děj započal v určitém okamžiku autorkou vyprávěného příběhu a na konci se do téhož zase vrátil, aby byl příběh dokončen uplně. A nikdo mi nevymluví, že autorka předlohy Emily Brontë byla, s prominutím, divná (i když náměty pro své romány prý čerpala ze života) a doufám, že už mě nikdy nenapadne se podívat na nějakou jinou adaptaci, či si od ní dokonce něco přečíst, protože by se z mé strany zřejmě jednalo o duševní masochismus... (09.10.2013)