MaXXXine

Ti West zakončil svou trilogii hororů s Miou Goth velkolepým ultrapastišem, který v jistém ohledu aktuálně dovršuje nejen sérii a autorovu filmografii, ale i celou filmařskou tradici pokleslých žánrů. Všichni brakaři od nepaměti toužili po přijetí a uznání, což v branži znamená mít studiové zázemí a točit v Hollywoodu. Příznačně trilogie o vábení filmařiny a příslibech slávy končí právě tam. West si vyloženě libuje v eklektickém skládání aluzí a referencí. Jeho film dýchá nadšenectvím pro vysoké i nízké a skládá tak vedle sebe aluze sahající od porna po "Čínskou čtvrť", od amerického trashe po giallo i od "Psycha" po "Dlouhé loučení". Plně při tom využívá splněný sen, že je produkčně pod křídly studia Universal, a inscenuje fanovskou tour po ikonických lokacích nejen L.A., ale především venkovních setů proslulých Universal Studios. Při tom vzpomíná na éru VHS, vyzdvihuje žánrovky točené ambiciózními režisérkami a účtuje s pánbíčkáři a moralisty, kteří v 80. letech proti brakařům a jejich dílům protestovali. Pořád ale "MaXXXine" zůstává v prvé řadě požitkářskou žánrovou fantazií, která neusiluje o historickou věrnost (např. režisérky dostávaly prostor u Cormana, ne u velkých studií). Tady je hlavním jmenovatelem vlastní radost tvůrce a ideálně i stejně naladěných diváků. Nabízelo by se až sahat ke slovu "tarantinovské", což by ale jako ve všech případech jeho užití bylo neadekvátní a omezující. Protože zatímco Tarantino dělá ultimativní parafráze svých oblíbených žánrů důmyslným scenáristickým tuningem ikonických momentů, West vyloženě skládá rozjařilou poctu, která si vystačí s fetišistickou rekonstrukcí, jež není o moc scenáristicky sofistikovanější než její vzory, jen radostně poučená a nadšenecky si libuje v nabízejících se možnostech (což dokonale stvrzuje závěrečný vanity záběr). (30.06.2024)

Tak nám Ti West uzavřel svou volnou texasko-hollywoodskou trilogii a je na ní nyní vidět taková parabola. S X nás West oslnil velmi povedeným retro vizuálním stylem, ačkoliv prostoduchý scénář nebyl zrovna ničím úchvatným. Pak přišla Pearl, poměrně obdivuhodná hororová charakterová studie a highlight (nebo anomálie) celé trojice, potažmo rovnou režisérova celého katalogu. S MaXXXine se West opět spíše vrátil na začátek, tedy k vítězství formy nad obsahem. Působí to na papíře trochu nedopečeně, nevypilovaně. Možná už se režisér tak trochu autorsky unavil. Stále to je velká zábava, má to skvělý vizuál a zasazení do poloviny 80. let vypadá naprosto věrohodně. Ti West nikdy nebyl silný scenárista, ale má rád film, má rád tvorbu filmu a rád taky cituje ze žánrových klasik. Po skvělé Pearl mírné zklamání, přesto fajn nenáročná podívaná. [KVIFF 2024] (06.07.2024)

Exhibícia odkazov a pomrknutí na 80. roky. Tradičná neónová estetika, chytľavý soundtrack, skvelý herecký výkon Mii Goth a trestuhodne nudný príbeh. Možno budem v menšine ale v rámci trilogie najslabší v mojich očiach. MaXXXine je priznaný brak a zároveň pocta filmom z tejto kategórie. Retro dizajn a občas nepríjemná atmosféra ťaha výsledný dojem do plusu ale nestačí, toto nie je ani kriminalka ani triler ajkeď sa snaží o oboje. No a označenie horor je už úplne mimo. Dej sa posúva vpred nezáživne a finále vyznieva katastrofálne bečkovo. Ti West je zručný režisér, doručil 3 rozdielne filmy tvoriace jeden celok a pritom má každý svoju vlastnú identitu. Originalitu aj pamätné scény. Dalo sa z toho ale vytrieskať omnoho viac. (24.07.2024)

Pocta Brianovi De Palmovi, kde scenáru zďaleka nejde o kriminálnu zápletku, ale o atmosféru a štýl. Aj napriek tomu (a brakovému námetu) však ide o scenáristicky absolútne nevyužitý potenciál (a to zďaleka nemusel West poňať túto latku lynchovsky sofistikovane). Odporúčam výhradne milovníkom 80tkového De Palmu, gialla a fanúšikom uhrančivej Mii Goth (síce nedáva výkony hodné oscarovej nominácie ako v Pearl, ale neustále dobre sa na ňu pozerá). Prvé dve tretiny ako-tak spokojnosť, uponáhľaný a lacný záver však veľký prúser. (20.07.2024)

X a Pearl měly jasně definovaný žánr a styl, MaXXXine zůstala jen u stylu. Čili jako audivizuální pastiš osmdesátkové estetiky to funguje obstojně, hůře pak jako narativní film, který neví, o čem je a kam směřuje. Obří zklamání, v němž se už tvůrce evidentně vyčerpal a kromě nekonečného odkazování zapomněl o něčem vyprávět. (12.07.2024)