Longlegs

Autistická Maika Monroe, zase jednou se totálně vymykající Nicolase Cage a ze zdi se culící prezident Clinton. Jasně, má to chyby a mělo to mít smysluplnější děj s uspokojivým vyústěním, ale už jen pro tu dusnou atmosféru, ladně poskládané stylistické prvky, (ne)příjemné šponování diváka, práci s ruchy či kamerovými kompozicemi prostě čtyři hvězdy dám!! Byl bych ale pochopitelně raději, kdyby se tvůrci detektivně pouze netvářili, ale opravdu si víc pohráli právě s detektivní linií a méně s jasnovideckými či zejména satanistickými prvky. Právě mladá FBI agentka jasnovidecké schopnosti má a po pár hodinách (dobře, možná dnech) dumání nad důkazy v mnoha ohledech rozčísne případ, nad kterým její zkušenější kolegové selhávají už několik dekád. Chlapík jménem Longlegs totiž už tři desítky let děsí americký venkov a likviduje věřící famílie, aniž by sám fyzicky řezal, bodal či porcoval na místě činu. Zůstává jen záhadný dopis plný symbolů a mrtvé celé rodiny. Vyšetřování je, no, občas náhodné a bohužel i s jistou scenáristickou leností. Režisér Oz Perkins nás láká na nějakou tu nepříjemnost nebo lekačku, která ovšem nepřijde, ale divácké nepohodlí zajistí. Stejné je to i s Cagem, kterého příliš neukazuje. Hraní s očekáváním mu prostě jde náramně, protože se s ním setkáváme i třeba při obyčejném prohrabávání krabic se spisy. Jenže Monroe to dělá v tichém baráku s velkými okny, uprostřed tmy, uprostřed ničeho. Samotný závěr už bohužel vyvolává pár nepříjemných otázek, prostě bych si vyznění představoval řekněme funkčnější. Na Sedm nebo Mlčení jehňátek to (samozřejmě) nedosahuje, s méně satanismem by to pak bylo na oba palce nahoru. (01.09.2024)

Ještě před nástupem VOD bylo obvyklé, že na pozadí přelomových žánrových hitů či v rámci skomírajících frančíz vznikaly jejich stylistické levné kopie. Ty většinou byly dost mizerné, ale sem tam se staly odrazovým můstkem pro audiovizuálně ambiciozní tvůrce, které z nich vymačkávali maximum toho, co jim v rámci daných mantinelů bylo umožněno. Mezi takové projekty lze zařadit třeba Universal Soldier: Day of Reckoning, Mulcahyho Ressurection a projekty imho velkého obdivovatele tohoto druhu filmů, režiséra Panose Cosmatose. Takový typ snímku má svojí svébytnou atmosféru, která často vychází právě z jeho limitů. Nejsou peníze na herce či statisty, takže ty filmy jsou zvláštně prázdné, osamělé a vylidněné. Nikomu se nechce do nich investovat svoje nejambicioznější scénáristické nápady, takže pod tou vážnou, mlčenlivou slupkou se většinou ukrývají šílené hovadiny, které se nám snaží být utajeny pod nánosem efektních, často sadisticky brutálních scén. Budgetová a časová omezení často nutí tvůrce k vynalézavým technickým řešením. Ty pak často budí dojem, že některé věci mají ve filmu důležitější účel než tomu ve skutečnosti je. Tyto filmy si tak, často mimoděk, vytvářejí vlastní podivnou odtažitou atmosféru, která třeba na mě velmi funguje. Longlegs jí je pak přímo prosycený a já regulérně vnímal, jak můj mozek se dobrovolně vzpírá pochopení toho příběhu, abych mohl přestat řešit jaká je to jankovina a naopak si mohl bezelstně užívat tu kolekci creepy výjevů zasazenou do apokalyptické krajiny zimního Oregonu plného prázdných domů u zapomenutých cest. FBI, satan, keramické panenky a spousta hodně moc krvavých vražd. Mám to rád. (24.08.2024)

„10 DOPISŮ, 10 DOMŮ, 10 RODIN ZA POSLEDNÍCH 30 LET. VŠECHNY PODEPSÁNY JEDNÍM SLOVEM: DLOUHÁN…“  No jasně – Mlčení jehňátek, musí napadnout i mojí babičku… Pomalý, thrillerový napínání – postupně zdlouhavý…., ale kurva atmosferický, navozující nostalgickou atmosféru, ve který nejde o Cage, ale o Maiku Monroe.      /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Longlegs jsou (zatím) nejvýdělečnějším nezávislým filmem tohoto roku (rozpočet 10 milionů $). 2.) Jednou z inspirací k tvorbě scénáře, byla vražda dětské královny krásy JonBenét Patricie Ramsey.  3.) Thx za titule „saurix“.  ///                         PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (24.08.2024)

[30%] Od tohoto LONGLEGS jsem moc nečekal, ani trailer mě moc nechytl a i jsem rád, že jsem to viděl doma a ne v kině. Jak tu někteří píší, že to připomíná SEDM a já nevím co vše podobné, nechalo mě to ledově klidným. Celkově je to takový divný film, v podstatě o ničem. Nějaké ty vraždy a temnější scénky se zde najdou – ok to se dá přičíst k dobru, ale k čemu mi to je, když mě to jako celek vůbec nebavilo? Maika Monroe zde působí podivně, většinu času tupě civí, jak kdyby byla pod vlivem drog. Dějově je to o ničem a to finále mi přišlo totálně absurdní. Těžko jsem v tom hledal smysl. A co se týče Nicolase Cagea, tak vizuálně si vypadal jako psychouš dobře, pousmál jsem se, ale moc se zde nehodil ani ten jeho smysl tu být v tomto ději nebyl moc výrazný, Cage se tu párkrát mihne … Tak bohužel, nesedlo mi to. Druhou * dávám z milosti. (11.09.2024)

Charlie Manson očekával Helter Skelter, apokalypsu zašifrovanou ve stejnojmenném řízném fláku od Beatles. Bledý Longlegs okultně zneužívá geniální texty a melodie od T-Rex, kteří dovedli rozproudit taneční krev a současně vyhrožovat ozubeným chřtánem hydry, jenž se v tomhle bezútěšném filmovém prostoru snáší opravdu na všechny. V klasickém detektivním příběhu je Cageův loutkářský messenger všudypřítomný, ať už díky časovému rozptylu v důmyslně zapuštěných flashbacích nebo napojení na zvláštně senzibilní protagonistku, jejíž detektivní šestý smysl tu funguje jako projektor absolutního zla, číhajícího možná i uvnitř vaší rodiny. Dá se tak omluvit i související scenáristické zlenivění, kdy agentka s okamžitými projevy posttraumatické stresové poruchy příliš snadno proniká do nitra dekády nerozluštitelné záhady. Je sympatické, že celý film detektivně krouží rozklíženou individuální pamětí ohledně jedné navracející se sekvence, jak to dělal ve svých giallo pátračkách také Argento. A že přitom nepřestává být dusným hororem s cejchem satanských třech šestek, v němž má zlo trvale navrch a projevuje se i nepředvídatelně, s pocitového hlediska neodbytně – ačkoli je sbírání stop někdy příliš nahodilé (a zajímalo by mě, co se stalo s dopadeným týpkem v úvodu), atmosféra pomyslně neopouští hnusné doupě Buffalo Billa a fakt se mnohdy cítíte, jako když se pod vámi pootevřela pekelná brána. Perkins je v tomhle unikátně šikovný a navíc tu má zase božskou Maiku Monroe, která si to musela psychicky vytrpět a ustála to skvěle. Tím si sám o sobě tentokrát nejsem tak jistý. 80 % EDIT: Longlegs dost referencují hororově laděné investigativní klasiky jako Psycho, Mlčení jehňátek nebo Sedm na úrovni tematických větví příběhu, hlavně s ohledem na zpočátku mimoděk budovanou rodinnou linii zakořeněnou ve flashbacích, kde třímá i pravda o detektivní záhadě. Tyhle inspirace přitom nestrhávají pozornost samy na sebe a Perkins kolem nich originálně rozplétá postklasicistní žánrovku řízenou mimo jiné dost netradičním soubojem dvou žánrových dominant - film začíná jako detektivka se subjektivně angažovanou hrdinkou, již zlo celou dobu navádí v rámci svého masterplánu a do popředí se dostává hororová nadpřirozenost světa ve stadiu předpeklí, kde nezbývá než se ptát, co jste i vy schopní udělat pro dítě svěřené vám do ochrany. Může to být pořádně děsivé, ale zatímco napoprvé mě Longlegs bavily víc pro tísnivé pocity spojené s mučivě gradovaným poznáním protagonistky, podruhé jsem si víc vychutnal zajímavě převrácenou vypravěčskou strukturu. Převrácenou ve prospěch dobré žánrové pravdy, že někdy zlo zkrátka zůstává jeden krok před vámi. 85 % (23.08.2024)