Svedená a opuštěná

Poštěstilo se nám nějakou dobu žít na Sicílii a to přímo v Sciacca. Když jsme byli jednou na obědě v místní restauraci, tak tam měli na zdi obrázky z tohohle filmu a když jsem zjistil, že se to tady celé natáčelo, tak to byla jasná volba. Myslel jsem, že to bude hlavně komedie, ale spíše to bylo drama, které bylo okořeněno kupou vtipů. Ty však byly excelentní a tak jsme se zasmáli sice jen párkrát, ale zase od srdce. Byl to moc pěkný film, který nemá úplně happy end, ale dobře reflektuje tehdejší a možná i trochu dnešní život na Sicílii. (13.03.2022)

Tady se pořád řeší, jestli to komedie je či není, ale on je to vlastně jeden ze základních kamenů celého neorealismu. A to nakonec jak ve světě filmu, tak i v literatuře. Spolu s "Rozvodem po italsku" pak té jeho komické stránky, tu vážnou (dejme tomu) opravdu asi začal film "Není míru pod olivami", ale mě tahle odlehčená podoba sedí nepoměrně lépe. A evidentně nejen mně - všimli jste si někdo, jak zásadně právě tenhle film ovlivnil celou naši "Novou vlnu" 60. let? Jen namátkou: Svatba jako řemen, Ecce homo Homolka, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, a nakonec vlastně i Intimní osvětlení. A jak už jsem naznačil, pokračovat lze i na pole literární, které v neorealismu jako první zoral Alberto Moravia a u nás převzal štafetu Bohumil Hrabal. Ale to už přeshuje rámec tohoto komentáře. (15.10.2017)

Ke konci, jak sílilo tempo filmu, tak ve mě prvotní nadšení sláblo. Zkrátit o půl hodiny a mohlo to zůstat výborné, takhle mě to vlastně začalo nudit. (01.11.2019)

Je to na úrovni filmů s Burianem, takže tak 40 let pozadu. (12.01.2010)

3.5 (23.01.2011)

Zatímco se spolek intelektuálů a amatérských kritiků dohaduje, jestli byl lepší Rozvod po italsku nebo tohle, já spíš přemýšlím, jestli se ta zlatá šedesátá léta v italském a našem filmu tak moc lišila. Jo, Sicílie je prostě jiná, než česká kotlina, ale vyvalenej mladej policajt, kterej nechápe, proč je lidi nemají rádi, je stejnej jako Pucholt... i když na stroji píše možná tak o dvě písmenka za hodinu víc. Příběh je jasně jinej, ale šestnáctiletá svedená a opuštěná Agnese (Stefania Sandrelli) je prostě neodolatelná a její otec Don Vincenzo Ascalone (Saro Urzi) byl oceněn na festivalu v Cannes 1964 jako nejlepší herec. Italská, vlastně spíš sicilská komedie 1. kategorie. (17.04.2011)

Začátek byl velice slibný, ale potom? Příběh se dá definovat jednou větou: Když podlehnete jakémukoliv muži před svatbou, zkazíte si život, rodiny uvrhnete do neštěstí a přivedete otce do hrobu! Myslím, že od té doby to rčení bylo řádně potvrzeno. Film je místy moc tvrdý a moc ukřičený. Postavy se moc nevyvíjejí, ale jen jednají, jak jim přijde nejlepší v jejich smyslu. (18.05.2014)

Nejlepší italská komedie dle mě. O dost svěžejší než Manželství po italsku. Skvělá Sandrelli. (24.05.2012)