Život je krásný

Propracovaný, brilantně napsaný a stylisticky natočený film. Takřka dvou a čtvrt hodinové vyprávění s precizním kauzálním propojením všech prvků, v němž rána stíhá ránu a každý okamžik má své pevné místo v organizaci filmu. Život je krásný vlastně vůbec není tak "krásný" a "kladný", jak se tvrdí. Naopak jde o relativně depresivní dílo o tom, že naděje jsou falešné iluze a že pokud máte být skutečně dobrým člověkem, musíte obětovat vlastní sny. Frank Capra představuje fikční svět, kde s poctivostí nejen nedojdete nejdál, ale nedojdete skoro nikam a jediným zadostiučiněním může být poznání, že bez vás by byl daleko horším místem. Navíc se do té doby nikdo neodvážil spojit příběh o síle rodiny a amerického maloměsta s nejtemnějšími vizemi filmů noir, přičemž se během jedné půl hodiny poruší mnohá klasická narativní pravidla. Konec je sice šťastný... ale současně zatraceně ironický. PS: Film existuje i ve zrůdné kolorované verzi (střílet!), která je devátým kruhem pekla de facto vždy - ale v tomto případě navíc zásadním způsobem deformuje stylistické strategie v celku filmové formy, takže rozhodně doporučuji vidět jen původní černobílou podobu. (03.05.2005)

Přiměl jsem před časem sestru, aby se se mnou na tento film - jeden z mých nejmilejších - podívala. Svůj zážitek zhodnotila asi těmito slovy: "Hezké, škoda, že je to jen taková pohádka." A ona to skutečně v jistém smyslu pohádka je - pokud však to slovo chápeme jako označení pro příběh o základních pravdách a ne jako termín pro neskutečnou báchorku. "Život je krásný" ukrývá pod vrstvou hladivého vánočního sentimentu mnoho moudrosti - třeba tu, že velikost lidského života není poměřována velikostí snů a úspěšností jejich realizace, ale naopak schopností umenšít se před druhými lidmi a před jejich potřebami v poušti všedního dne. Selhání není, když se nám nepodaří naše vzdálené ideály uskutečnit, ale když na cestě za jejich realizací přehlédneme člověka ve své blízkosti. George Bailey celý život ustupoval ze svých představ a nakonec mu bylo dáno, aby poznal, jak jeho rozhodnutí skrytě měnila svět k lepšímu. Jeho postavu si před sebe chci klást jako vzor a snímek, v němž vystupuje, považuji za jeden z duchovně nejvíce povznášejících počinů v dějinách filmu, za skutečný zázrak. (24.05.2006)

Jeden z mála filmů, u kterého mi na konci začaly naprosto nepochopitelně téct slzy, i když k pláči rozhodně nebyl důvod... Je fascinující, jak výborně dokázali Američané zejména ve 40. letech vyprávět příběh. Už sám život George Baileyho by byl pro film ideální, zkombinovaný ale s geniální zápletkou anděla Clarence, který touží hlavně po tom získat konečně křídla, nezbývá nic jiného, než si užívat každou minutu filmu.. Jsem strašně ráda, že jsem se k filmu dostala, hlavně proto, že jsem si ho vlastně spletla s Benigniho stejnojmenným:) (02.07.2010)

Život je krásný a tenhle film taky. Pokud si chcete spravit náladu a trochu se povznést nad běžné denní starosti, tak nemůžete udělat lépe než si pustit tento skvost. Již od samého počátku je jasné, že se jedná o filmový kousek zcela ojedinělý, který si zaslouží plné hodnocení. James Stewart je zde sympaťák každým coulem, který Vás nutně dostane. Jeho životní krédo je přitom na trochu podivné. Abyste se učinili šťastným, obětujte sám sebe! (10.05.2009)

„Určitě jdou křídla získat nějak snáz!“ Aneb dělat strážného anděla člověku, kterému se zrovna hroutí celá existence, není žádný med…Filmu jsem se vždycky podvědomě vyhýbal, protože o tom, že (Ž)život je krásný, mě už dostatečně přesvědčil Roberto Benigni. Americký kousek je z poněkud jiného těsta. Příběh je jen lehce nadprůměrný, film více zaujme spíš fungující romantikou a pár vtípky. A pak najednou nastoupí na scénu Clarence, jehož příchod snímek nakopne způsobem až nevídaným. Náhlá změna humoru v kombinací s úplnou depresí nádherně funguje a já předl jak kocour. A to až do zcela přepáleného, pohádkového závěru, jemuž je však jeho naivitu těžké vytýkat, protože k tomuto snímku tak nějak patří. Přesto mě mrzí, že se odzbrojující Henry Travers objeví tak strašně pozdě, film bych jinak možná hodnotil i výše. Takhle „jen“ slušné 4*. „Kdybych mluvil za sebe, řekl bych, že jsi nejhezčí děvče ve městě.“ - „No a proč to neřekneš?“ - „Nevím, možná to řeknu. Kolik ti vlastně je?“ „18.“ - „18?! Vždyť loni ti bylo teprve 17!“ (03.01.2021)