Dyrygent
Dirigent
The Conductor
Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Andrzej KijowskiKamera:
Sławomir IdziakHrají:
John Gielgud, Krystyna Janda, Andrzej Seweryn, Jan Ciecierski, Tadeusz Czechowski, Marek Dąbrowski, Józef Fryźlewicz, Janusz Gajos, Stanisław Górka (více)Obsahy(1)
Protagonistami komorného príbehu o manželskej kríze a o strete ľudí s odlišnými morálnymi postojmi sú umelci: mladá huslistka, vracajúca sa zo stáže v USA, jej muž, ambiciózny dirigent mestského orchestra a slávny dirigent, vracajúci sa po stretnutí s huslistkou po mnohých rokoch do vlasti. Starý umelec spočiatku netuší, že práve on je príčinou rodinnej roztržky. Vďaka nemu žena odhalí skutočnú povahu svojho manžela, ktorý ľahko obetuje umenie v záujme svojho egoizmu.
Vo všeobecnej polohe je film aj úvahou o morálke v spoločnosti, stojacej na prahu krízy. Keďže sa Wajda aktívne podieľal na politickom boji v Poľsku, film s dominujúcimi hereckými výkonmi Jandovej, Gielguda a Seweryna, pripravený u nás na uvedenie už v r. 1982, mal napokon premiéru až v r. 1990. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (22)
„Starý muž na zemi sedí, ve frontě sám na sebe, do své minulosti hledí, usne... a jde do nebe.“ Niterné vztahové drama, přímo Osudové. Milovníci Beethovena se radují a já opět lituji, že mi macecha příroda místo hudebního sluchu nadělila uši jen na okrasu (a i to je sporné). Já bych nepoznal ani že prvním houslím prdla struna, jedině kdyby chudince houslistce vystřelila oko. Nerozeznám ani to, zda pán za pultíkem taktovkou krouží ty správné osmičky nebo s ní jen mává, aby zaplašil komáry. Natož takové drobné nuance, pod kterým dirigentem orchestr hraje líp. Ale asi je lepší, když hůlkou čaruje přívětivý noblesní Maestro, než když s ní mydlí nějaký zamindrákovaný provinční pučmidrát, který si taktovku plete s rákoskou, procítěnost s křečovitou urputností a koncert se stranickým úkolem. OSUDOVÉ OKÉNKO: [][] Doma je doma, tam se umírá nejlíp a nejsmířeněji. [] Orchestr mu stmelil, ale manželství rozklížil. [] Proč Adam žárlil na Martu? Bál se snad, že mu nasadí osudové parohy se starým... dobrým Beethovenem? [] A proč Marta žehrala na osud? „Jednou v životě jsem chtěla udělat něco doopravdy.“ Bože můj. To už jsi přece udělala, máš malou dcerku! I kdybys uměla fidlat jak Paganini a svět ti ležel u nohou, tak dát život a pak své dítě zahrnovat láskou, to je přece víc, než sebehlasitější aplaus v sále. [][] Rodinný psychologický koncert, dirigoval Willy Kufalt, Retro kino. ()
Klasickou hudbu si ráda poslechnu, i když nejsem bůhvíjaký její znalec. Tady jsem uvítala, že jsem mohla nahlédnout i do muzikantské kuchyně koncertních umělců. Bylo mi předtím jasné akorát to, že dirigent musí mít cit pro rytmus a dokonalý sluch, nenapadlo mě, že kromě toho potřebuje taky maximální empatii vůči jednotlivým členům orchestru. Jedině tak může být konečný výsledek dokonalý. John Gielgut coby dirigent Lasocki dokázal tuto skutečnost divákovi krásně zprostředkovat. Potom mě, mimo jiné, zaujalo i to, co Marta říkala o povolání a svobodě .A napadá mě možná trochu kacířská myšlenka, že více svobodným se může cítit člověk, který děla to, co ho baví, i když v totalitě, než ten, který pracuje jenom proto, aby zaplatil nezbytné výdaje, ve svobodné zemi. To se samozřejmě nevztahuje na Lasockého, který, díky emigraci a svým schopnostem, dokázal svoji vášeň zúročit po všech stránkách. ()
Filmová poema o vážné hudbě, o lidech ve smyčcovém orchestru, o poslání dirigenta v orchestru... Dva různí dirigenti – dvě rozdílné povahy i odlišné přístupy k hudbě a lidem. Uzemňující tóny Beethoveny 5. symfonie doprovázené malým osudovým setkáním a hloubavou zastávkou nad hudbou. „To vy utváříte publikum a ne naopak... Vašimi emocemi, vaší hudbou, vaším odevzdáním se. Ale nespoléhejte se na jejich lásku. Jen na vaši a jejich lásku k hudbě...“ Dostalo mě, z jak banálního příběhu, který zpočátku jakoby tvořil spíše výplň mezi hudebními scénami, se postupně vyvíjí několik osobních a vztahových dramat mezi trojicí ústředních postav – starším emigrantem po mnoha letech na návratu v rodné zemi, jeho mladší obdivovatelkou a jejím manželem. Vyvíjí se souboj dvou dirigentských osobností, aniž by došlo k přímé vypjaté konfrontaci, ale napětí se stále více přesouvá od dirigentského pultu i do soukromí manželského života. I pro nezlomnost minimálně jedné z postav se v tomto Wajdově dramatu jde na dřeň v dramatických emocích, stejně jako v hudbě. A když se zničujícícím zápalem, mísícím se s ráznou nadřazeností, dirigoval Andrzej Seweryn, evokovalo mi to až napětí bubenického drillu ve Whiplashu, tak strhující a zároveň znepokojivé to bylo. Silný zážitek. [90%] ()
Wajda nám vlastne nepovedal nič nové. Umenie musí vychádzať zo srdca. Ak je vydreté, skoro nikdy to nedopadne. Starý pán len zdvihne paličku a orchester vie čo a ako hrať. Má skúsenosti, charizmu, slobodu. Naopak Adam, kočírovaný spoločnosťou, sa môže aj roztrhať a nie je to ono. Potom len závidí. Všetko a všetkým. Robotu a problémy si nosí domov a žena to všetko len bezradne sleduje. Pobehuje tam ako lapená moľa od jedného k druhému, až napokon vybuchne .. jej záverečný monológ je to najlepšie z filmu, teda až po Beethovenovi. ()
Galerie (8)
Zajímavosti (3)
- Film se natáčel na těchto místech: Varšava (mrakodrap Intraco, hotel „Solec“, areál velvyslanectví USA, vila Pietrusiński v Tykocińské ulici, ulice Barkocińska, Ossowskiego, Witebska), Radom (restaurace Myśliwska v ulici Żeromskiego, sídliště Ustronie, náměstí, radnice, kostel sv. Jana Křtitele v ulici Rwańska, muzeum Jacka Malczewského na náměstí), Modlin, New York. (classic)
- Film byl v zahraničí přijat s nadšením, množila se srovnání s Felliniho Zkouškou orchestru (1979). Zároveň byl film v Polsku přijat s rezervou, neboť polská kritika poukazovala na nedotaženost manželského konfliktu mezi Martou (Krystyna Janda) a Adamem (Andrzej Seweryn) i na do očí bijící jednoznačnost postavy Lasockého (John Gielgud). (classic)
- Film Dirigent z produkce filmové skupiny „X“ patří do kánonu kinematografie morální úzkosti. Andrzej Wajda při režírování tohoto filmu vědomě odkazoval postavou polské autority na pouť papeže Jana Pavla II. do Polska v roce 1979. (classic)
Co napsat, když ostatní komentující vše tak krásně vystihli... Nestoudně jste mi vzali taktovku z ruky! :-D Dirigent, klavírista a hudební mecenáš Hans von Bülow kdys pravil, že "Pro dirigenta je lepší, má-li partituru v hlavě, nežli hlavu v partituře". :-) Domnívám se, že tím myslel rovněž to, že hudbu je třeba vnímat i srdcem, a brát ji především jako poslání, nejen coby zdroj obživy. Věřím, že mladý dirigent z tohoto filmu to tak zprvu měl. Ale různé nepříjemnosti, co se kolem něj porůznu děly, v něm to nadšení postupně utlumily. Na jeho obranu - neměl to zrovna lehké. To místo, kde se konaly zkoušky, bylo úděsné. Nemyslím vzhledem, ale podmínkami, jaké profi orchestr potřebuje. Všici naňahňaní na dvou metrech čverečních, že snad i sardinky v konzervě mají víc místa. Ostatně - na tak monumentální skladbu, jakou Beethovenova 5. symfonie je, tam bylo zatraceně málo muzikantů. A dělené zkoušky nic?? Ale možná, že probíhaly, jen v rámci úspory filmového času tam "jako" nebyly. No nic. V zimě tam musela být pořádná kosa, a o akustice už ani nemluvím. Samozřejmě tím jeho chování neomlouvám, pouze se tomu nějak snažím přijít na kloub. Kvalitní podmínky pro zkoušky jsou základ. ;-) No jasně, a taky kde se vzal, tu se vzal - světový dirigent přihopkal (a krajan k tomu (ne Karajan :-D, ale ještěže tak, to už by náš zajda nerozdýchal :-)), a mladá krásná manželka si s ním nějak podezřele zarozuměla (bál se, že možná až tak, jako kdysi její matka). A když už jsem u té matky - líbila se mi ta nenápadná linka o jejím někdejším vztahu s Lasockim, propleteném s jejím manželem, Martiným otcem. Chvíli jsem si dokonce myslela (kecám, čekala jsem na to takřka celý film), že nějak vyjde najevo, že Martiným biologickým otcem je právě Lasocki. Škoda, že nebylo více prostoru věnováno i zmíněnému Martinému otci, který býval zřejmě taky buď dirigent, muzikant, nebo tak něco na ten způsob. V jeho očích bylo vše - touha, láska, ale i velká bolest a zoufalství. Radost jako by se někam vytratila. Mimo to byl velmi oduševnělý, moudrý, životem ošlehaný bard. Hodně jsem si ho oblíbila. Nemyslím si, že byl jen vedlejší postavou - ba naopak. V Martině (a nejen jejím) životě hrál důležitou roli, jakkoliv možná působil jen jako "dědeček na hlídání". Taky mne mrzí, že nevíme, jak koncert nakonec dopadl, zda vůbec proběhl (hádám že ano), ovšem pak se vkrádá myšlenka plíživá, jestli pak Adam skutečně pověsil dirigování na hřebíček, a věnoval se něčemu jinému, nebo se nad sebou zamyslel, Martina slova ho drapla za srdce (mne tedy rozhodně ano), šel do sebe, a stal se z něj třeba někdo jako "druhý Lasocki". ;-) Pardon, ale ještě nemohu nedodat, že jelikož muzice, muzicírování, i dirigentské hantýrce docela rozumím, o to víc jsem si některé scény vychutnávala (kecám, slintala jsem u nich :-)). A taky jsem si představovala, jak bych se asi v některých chvílích chovala. Ať už na místě Marty, nebo jedné z členek orchestru (ach.... <3 ). A ještě něco - opravdu hooodně šťastný ten, kdož práci, co vykonává, a co ho živí, i miluje a těší se do ní. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ () (méně) (více)