Pan Smith přichází

Na Pan Smith přichází je rozhodně nejlepší ona dvojznačnost, s jakou je příběh korupce v americkém senátu, ovládaném loutkáři-magnáty, kteří kontrolují i média (jak moc se v tomhle směru věci změnily, ptám se?) vyprávěn. Sice nám ukazuje, že když věříte v dobrou věc a vsadíte na dobrého člověka, ještě můžete vyhrát a hnout světem - ale ukazuje to v závěru, který působí jako pohádka, jako sen, jako představa zemdlelého pana Smithe. Jakoby Capra ukazoval prstem a oznamoval - takhle to může být jenom ve filmech. Jediné, co se tomuhle může vyrovnat, je herecký výkon Jamese Stewarta. (14.10.2013)

Výborný Caprův film o tom, že přestože je americká společnost prorostlá korupcí a různými špinavými machinacemi, dá se i bezelstnou poctivostí vyhrát. Hlavním guru této show je James Stewart, ztělesňujícího mladého právníka, od kterého se čekalo jen držet hubu a krok. Jeho úsilí upozornit na nečisté praktiky vrcholí 23hodinovou řečí v senátu, což je shrnuto v závěrečné půlhodině filmu a je onou pověstnou třešničkou na dortu. (11.05.2009)

Je fascinující, že zatímco nad výpotky socialistické kultury nebo díly fašistické propagandy se znechuceně zvrací, v případě Pana Smithe, který je ideologicky podobně obtěžkán, se vyzývá k chápavému přivírání očí. Nechápejte mě špatně: Vím, že doba se mění, stejně tak i způsob, jakým se pojmenovávají její ideály. Ale když prosťáček Smith dorazí do Washingtonu a jako naprostý retard nastoupí do autobusu, aby v následné "podkožní" montážní sekvenci nacpal do diváků všechny tvárnice tvořící americký demokratický chrám, zužují se mi možnosti k tomu, abych měl Pana Smithe rád. Samozřejmě že James Stewart nabil i šablonovitou figuru neobyčejnou impulzivností a z Caprovy režie můžete vášňivou víru v látku odečíst už dávno před strhujícím proslovem v Senátu. Nepřijde mi ale košer úplně odhlédnout od toho, co nám pan Smith říká (a jak), a bez rozmyslu převzít americký patník a počůrat jej na stejným místě jako generace tamějších diváků. (21.05.2007)

Nikdy bych nevěřila, že mně takto provařený příběh o naivním snílkovi, který svým vstupem do politiky přichází o iluze dostane do kolen. Mladý senátor Smith možná svádí donqijotskou bitvu, ale Frank Capra je ke svým hrdinům milosrdný, v jeho filmech ještě vítězí povznášející idealismus a já se jím pro jednou nechala zcela pohltit, odsunula jsem svou cynickou stránku, abych alespoň na chvíli uvěřila, že se spravedlností a čistými úmysly je možno skály lámat. Ale zvláštní je, že pod vší tou naivitou se ukrývá víc společenské kritiky než by se na první pohled zdálo a ačkoliv jsem byla na konci opravdu dojatá i tak ve mně přetrvává jakási pachuť něčeho velmi smutného a reálného. Nesmím ještě zapomenout na poslední půlhodinku a Smithův proslov v kongresu, nejen, že to bylo velmi působivé, ale navíc ještě nesmírně vtipné, já se bavila jako už dlouho ne. A romantická linka s báječnou slečnou Clarissou? Paráda. Nakonec jsem si nechala Jamese Stewarta, tohle je po celkem krátké době čtvrtý film, co jsem s ním viděla a ve všech případech mně nadchnul jak svým nesporným charismatem, tak i skvělým hereckým výkonem, takže to určitě není z mé strany poslední setkání. Stejně tak jako s Caprou. (07.09.2013)

Neskutečný film o tom, jak je možné se držet ideálů, Ano, v některých ohledech snímek vypadá naivně, ale jiné scény nádherně ukazují to, jak je možné dosáhnout toho, co nikoli člověk, ale co mocní, vládnoucí skupina, chtějí. James Stewart předvádí neskutečný výkon, jako vždy, ale jsou zde další, kteří mu přizvukují. Vše je pak dokonáno skvělým scénářem a výbornou režií Franka Capry. Úžasné drama, které se dneska už v podstatě netočí. A ano, někdy je člověk prostě rád, že to končí jinak, než si myslel. (18.12.2013)