Hrob světlušek

Z "Hrobu světlušek" mám velmi rozporuplné pocity. A není to dáno jen tím, že má očekávání od tohoto filmu byla velmi velká, viděl jsem ho zatím 2x. Na jednu stranu je to film velmi úchvatný a působivý, krásný a přitom smutný a bolestivý zároveň. Na druhou stranu - abych si film prožil, musím se sžít s hrdiny, sympatizovat s nimi... což se u mě v tomhle případě neděje, asi je to tím, že nemám rád malé, ukřičené, sobecké děti. Vlastně si myslím, že si svůj osud způsobily samy, takže jsem necítil potřebu je nějak litovat, což je pro zážitek z toho filmu důležité. Ale tak jako tak - je to tzv. "must-see", proto dávam absolutních 5*. (17.09.2003)

Výborný protiválečný animovaný film, který však není tak úplně pro malé děti. Plný antimilitarismu, touhy přežít a chuti rozplakat diváka. Ta brekuchivost z toho asi úplně sálá, na druhou stranu, válka sama o sobě je tak strašně smutná záležitost, že pokud má ten film působit proti válce, tak pro jeho kladné přijetí od inteligentních lidí asi žádný jiný prvotní projev citu není možný. (06.08.2009)

Nikdy bych neřekl, že film, který mi do mrtě vysuší slzné kanálky a způsobí mi solidní depku na další tři hodiny po jeho skončení, bude animák. A přece, Hrob světlušek se solidně zahnízdil v mé TOP 10 a drží primát "nejdojemnější film, jaký jsem kdy shlédl". Přestože je tenhle příběh dvou sourozenců snažících se protlouct životem ve válkou zdevastovaném Japonsku slzopudný až běda, nemluvil bych v tomto případě o nějakém citovém vydírání, tomto neduhu západní kinematografie. Isao Takahata si s tímto problémem poradil netradičním způsobem, takže místo kýčovitých záběrů se dočkáme místy až minimalistického vyjadřování, které však dokáže docílit intenzivnějšího dojmu z filmu. V závěru už tedy film hodně tlačí na pilu a slabší povahy možná ani neuvidí přes uslzené oči jeden z nejúžasnějších konců jednoho z nejúžasnějších filmů. (25.05.2006)

Už dávno som pochopila, že Ázia je duchovne na úplne inej vlnovej dĺžke než Amerika. Tak dejovo jednoduchý a paradoxne hodnotný film, že som nemohla uveriť vlastným očiam. Citové vydieranie, veľa emócií? Hrôzy druhej svetovej vojny sú samy o sebe tak silné, že Takahata nebol vôbec nútený vydierať diváka nešťastným osudom dvoch súrodencov, ten sa totiž - ak nie je beznádejný cynik - v závere rozplače aj sám . To, čo sa dialo, je symbolicky premietnuté v jednej obyčajnej rodine, zbytočne platiacej za priam smiešne dôvody politických velikánov, ktoré sa pri sledovaní takého utrpenia ani inak nedajú nazvať. Takahata ma milo prekvapil a záver je duchovne nádherný. (29.07.2010)

War. War never changes. Citové vydírání? Pravděpodobně ano. Ale kromě toho taky ještě relativně nedávná historie, jejíž silné příběhy se dají vyprávět donekonečna. A tady mě párkrát zamrazilo způsobem, který bych od animovaného filmu rozhodně nečekal, Už jen třeba při těch bezstarostných scénách, do kterých znenadání zazní sirény oznamující blížící se bombardéry. Jako celek je to hezky vypointované (příhodný název), po vizuální stránce příjemně umírněně animované i ozvučené (až na ze začátku trochu přehnaně upištěnou Setsuko). Anime příliš neholduji, ale toto dílo bych klidně doporučil komukoli. Protože zrovna tenhle kousek ve mně vyvolal chuť zkusit i něco dalšího. (16.09.2020)