Smrt panen

We will never find the pieces to put them back together... Jsou chvíle, kdy se i to nejzářivější slunce pokryje tmavými slunečními skvrnami, kdy se na tváři největšího smíška objeví bolest a něco v nás volá po vnějším zranění duše melancholickými tóny, posmutnělými řádky, bolestnými filmovými políčky, zkrátka blues jakékoholi tvaru. Ale i čirou esencí dramatizujího mládí, které vnímá citlivěji, bez odstupu a s intenzitou, která z malicherností vyrábí životní tragédie, probleskuje paprsek naděje. V porcelánově křehkém, herecky i režijně svěžím (a zároveň zralém) debutu sledujeme s dospíváním pěti sester v tuhém puritánském domácím režimu. Kaskádovitý příběh skrz střídání zcizujícího dalekohledu klukovské zvědavosti a zvětšovací lupy, atmosférické hudby a rozverných melodií, bláznivé revolty a vynucené poddajnosti, pozvolna roztáčí kola blížící se tragédie. Nenápadně. Ale rychleji a rychleji, jak sestupujeme do spodních pater. Sofia Coppola se úzkostlivě vyhýbá doslovnosti, kličkuje mezi daností připomínající nevyhnutelný osud hrdinů antické tragédie, mezi kostlivci ve skříni (i jinde) jedné americké rodiny z předměstí , a přesto z celého snímku dýchá určitá morbidní poetičnost, rozechvělá bezstarostnost člověka, který jde po úbočí skály a ví, že každou chvíli může spadnout. Dospívání je takových propastí plné a Smrt panen je živoucí pamětí mládí jako navždy ztracené, ale nezapomenuté a nezapomunutelné gesto. Dívčí mávnutí na rozloučenou, perlivý smích a pak...věčný spánek Šípkové růženky...Opravdu věčný? Vy jste zjevně nikdy nebyl třináctiletou dívkou, říká jedna z postav psychiatrovi, když se podivuje nad tím, jaké by mohla ona mít starosti. Ale tahle smutná dívenka v nás spí. Tak pozor, ať ji neprobudíme. (29.07.2007)

Smrt panen je technicky bravurně zvládnutá, má skvěle napsané postavy, zajímavý námět a cit pro vykreslení prostředí i doby. Sofia vypráví o čtveřici chlapců v sedmdesátých letech, kteří fascinovaně sledují přísným způsobem vychovávanou pětici překrásných dívek, bydlících naproti domu jednoho z nich. Jedna z nich se totiž pokusí o sebevraždu a zanedlouho ji i dovede k „úspěšnému“ konci... A to je jen začátek. Poměrně depresivní příběh vypráví Sofia Coppola skrze objektiv zdánlivě idealizujícího retrostylu sedmdesátých let, všechno je barevné, načančané, plné fajnové muziky, ale člověk cítí tu postupně gradující nenápadnou tragédii, kterou si skuteční viníci vůbec neuvědomí. Příběh je navíc neustále obohacován výpověďmi „očitých svědků“, ukázkami z televizních zpráv a především monologem vypravěče příběhu, který kdysi byl jedním ze čtyř chlapeckých hrdinů, a dnes z pohledu dospělého poutavě komentuje, co se tehdy vlastně stalo. (15.11.2005)

Velce smutné. Místy možná nudné, ale ne až tak jako slavná Nuda v Tokiu... eh, chtěl jsem říct Ztraceno v překladu. Skoro nikdy to není doopravdy vtipné, což samozřejmě být ani nemělo, aby melancholie a tíha smutku byla co největší. Nutno uznat, že po filmařské stránce jde o hodně kvalitní kus. To zároveň vůbec nevylučuje skutečnost, že jde o počin poněkud umělý a nucený. Přistihl jsem se, že hned od začátku některým postavám nevěřím to, co říkají. Abych Sofii C. nedával pořád jenom kapky: vysoce chválím za výběr muziky. A nejen proto, že tu zazní i někteří mí velcí favorité, jako Styx nebo Heart (ti dokonce dvakrát). A když už jsme u toho, tak scéna s pálením desek Kiss a Aerosmith je pro rockera mého typu také docela pamětihodná. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Sofia má ráda De Palmovu Carrii - cítil jsem na několika místech silnou inspiraci. Osobně tu vidím též mírnou spřízněnost s filmem Donnie Darko, možná ještě s Piknikem na Hanging Rock. (Do rozboru literárních vlivů se pouštět nebudu, ale i tímto směrem by se dalo úspěšně vydat.) Smrt panen je film, na němž je nejvíce opravdový jeho hluboký smutek. A možná jenom ten. Což nakonec nemusí být zrovna málo. (13.01.2007)

Velmi zajímavý debit dcery F. F. Coppoly Sofie. Příběh točící se okolo jednoho domu, kde žije zvláštní rodina. Manželé a jejich 5 dcer. Dcery jsou odstupnovane od 13nácti do 17nácti let. Jedna z nich se chce zabít a útéct tím z domova a útlaku v kterém žije. 4 chlapci, kteří je milují a jeden, který může mít všechny, ale chce jen jednu. Lux v podánní mladičké a krásné Kirsten Dunst je skvěle provokující, přitažlivá a odevzdaná .... žena. Všechny ostatní sestry jsou často před kamerou, ale na žádnou z nich se tolik kamera a příběh nevážou tolik jako na Lux. Ve filmu vystupuje velmi mnoho vycházejích hvězdiček. Od Kirsten Dunst přes Joshe Hartnetta, Haydena Christensena až ke Giovannimu Ribisovi. Vedle nich jsou tu stále herecké veličiny jako James Woods a krátce Denny DeVito. Co se týče Sofie jde o perfektně zmáknutý film i se scénářem. Z této slečny bude hvězdná režisérka. Jasné 4*, protože na 5* chybí trochu něčeho... navíc. (02.02.2005)

Podivný snímek nás nenechá na pochybách o tom, jak velká a originální osobnost za ním stojí. Opravdu velmi zvláštní příběh pěti dívek zavřených v jednom domě despotickou matkou. Jemný režisérský styl dokáže zobrazit drobné nuance v chování postav, vyzývavé a přesto bojácné pohledy, lásku skrytou v nepochopení, chtíč maskovaný letargií... Obrazy dívek fungují jako skutečné obrazy, stylizace nezná mezí... atmosférický film, který zůstane v paměti a nechá v ní otisk. HUDBA: Air - soundtrack znám už několik let a mám ho naposlouchaný jako máloco, proto bylo velmi zajímavé poslouchat, jak je hudba využita ve filmu. A musím říct, že by mohla být využita lépe, Sofie jí mohla dát více prostoru a nechat ji vyniknout, zesílit... ale je docela dobře možné, že by tím snímek nějak utrpěl ve své naléhavosti, znepokojivosti... Jednoznačně krásná hudba, miluju to. (04.12.2008)