Smrt panen

Znal jsem jednu dámu, která když se pustila do diskuse s více lidmi, mluvila vždy záměrně tiše. Říkala, že nebude nikoho překřikovat a když chce někdo znát její názor, ať pozorně poslouchá. Píšu to proto, že Sophia Coppolová tuto strategii uplatnila ve filmovém vyprávění (i následujícího filmu). Smrt panen je poměrně brutální historie a umím si představit řadu režisérů, kteří by to zdůrazňovali expresivními prostředky; křikem, makrodetaily, zoomem, rychlým střihem, střevarvoucí hudbou a naturalistickým zobrazením smrti. A nemyslím, že by dosáhli toho, co se podařilo jí. Vypráví "tiše", klidně, vyrovnaně a současně poutavě, takže vás přiková k obrazovce a má vyhráno. Vcelku banální zápletka, ale špičková filmařina. 80 % (08.02.2005)

Podivný snímek nás nenechá na pochybách o tom, jak velká a originální osobnost za ním stojí. Opravdu velmi zvláštní příběh pěti dívek zavřených v jednom domě despotickou matkou. Jemný režisérský styl dokáže zobrazit drobné nuance v chování postav, vyzývavé a přesto bojácné pohledy, lásku skrytou v nepochopení, chtíč maskovaný letargií... Obrazy dívek fungují jako skutečné obrazy, stylizace nezná mezí... atmosférický film, který zůstane v paměti a nechá v ní otisk. HUDBA: Air - soundtrack znám už několik let a mám ho naposlouchaný jako máloco, proto bylo velmi zajímavé poslouchat, jak je hudba využita ve filmu. A musím říct, že by mohla být využita lépe, Sofie jí mohla dát více prostoru a nechat ji vyniknout, zesílit... ale je docela dobře možné, že by tím snímek nějak utrpěl ve své naléhavosti, znepokojivosti... Jednoznačně krásná hudba, miluju to. (04.12.2008)

Sledovat cestu k sebevraždám pěti sympatických dívek mi nepřipadá příliš přínosné pro život, ale již nejsem teenager, takže to nemohu vědět jistě. Za poučné naopak považuji to, že rodinná láska, spočívající v zákazu vycházení z domu, patrně není ideální řešení pro zdraví vývoj dítěte. Takže za mne zajímavý, nijak zvlášť zábavný pokus šokovat, který mne spíše lehce nudil než dramaticky napínal. (27.10.2015)

Dívčí příběh pohledem mužů. Velmi vyzrálý celovečerní debut, který porušuje vícero norem klasického hollywoodského vyprávění. Film de facto nemá protagonistu, který by musel řešit konflikty a překonávat překážky pro dosažení cíle. Vypravěč je stejně jako v knize neurčitý reprezentant mužského pokolení. Na množství otázek dostaneme jen minimum uspokojivých odpovědí, řada mezer zůstává až do konce nevyplněných. V jednu chvíli si Coppolová dokonce dovolí použít nepravdivý flashforward (útěk autem).___ Přes šíři interpretačního pole nejde o neurčitý new age blábol, v němž by dojmy vítězily nad logikou. Film je precizní ve zprostředkovávání a paralelním shazování chlapeckého/mužského hlediska, čímž se do středu naší pozornosti namísto samotných dívek, jež nemáme možnost poznat, dostává právě akt dívání se a konstruování idealizovaných obrazů. Snaha pochopit sestry (a jejich svět, symbolizovaný domem Lisbonových, domečkem pro panenky, v němž jsou zavřeny a který nakonec „umírá“ společně s nimi), jež pro partu kluků začaly existovat až „díky“ sebevraždě jedné z nich, je omezena osvojenými mentálními schématy a stereotypními škatulkami. Jde o silně zobecňující vnímání, založené na předpokladu unikavé ženské iracionality, které nezohledňuje svébytnou povahu každé z dívek, z nichž určitou svébytnou v očích chlapců skrze svou sexualitu získává pouze Lux. Od zjednodušujícího chápání komplexních lidských bytostí se Coppolová distancuje ironickým použitím výrazových klišé z hloupějších „holčicích filmů“ (hudba, banální „ilustrace“ při čtení Ceciliina deníku, obsahující záběry s trháním kytiček, prosluněnou krajinou a jednorožce). ___ Mytologickým závojem zastřený příběh (neurčité časové zasazení, výrazná symbolika, nadčasové téma připomínají Piknik na Hanging Rock) o tom, jak ženská nevinnost (resp. její představa) muže připravuje o duševní vyrovnanost, schopnost empatie a lásky tak zároveň slouží jako útok na „přisvojovací“ mužský pohled a patriarchální zobrazovací schémata. Kdekoli jí to předloha umožnila, projevila Coppolová vůči dívkám dost empatie na to, aby plnily výhradně funkci tajuplných a krásných objektů. Podnětně mnohovrstevnatá Smrt panen je díky tomu v neposlední řadě generační výpovědí o neochotě připustit, že „this tree is dead“ (ať už si za strom dosadíme Cecilii, dětství nebo něco jiného) a marném vzdoru pomocí hudby, sexu, sebevraždy… 80% Zajímavé komentáře: Faidra, Oskar, kiddo, Sindymindy (01.04.2018)

Sofia Coppola fakt umí, ten film mě neuvěřiteně bavil, byl tragický, milý, zvláštní, vlastně mu k dokonalosti chybělo jen nějaké vysvětlení. Ono to tajmeno je sice fajn, ale tohle už nebylo tajemno, to už bylo spíš jako by někdo nevěděl, co má dát jako důvod toho všeho. Jinak Kathleen Turner tu ztělesnila prototyp děsivé matky a Danny De Vito mě překvapil ve zcela normální a vážné roli. (14.03.2006)