Smrt panen

Velce smutné. Místy možná nudné, ale ne až tak jako slavná Nuda v Tokiu... eh, chtěl jsem říct Ztraceno v překladu. Skoro nikdy to není doopravdy vtipné, což samozřejmě být ani nemělo, aby melancholie a tíha smutku byla co největší. Nutno uznat, že po filmařské stránce jde o hodně kvalitní kus. To zároveň vůbec nevylučuje skutečnost, že jde o počin poněkud umělý a nucený. Přistihl jsem se, že hned od začátku některým postavám nevěřím to, co říkají. Abych Sofii C. nedával pořád jenom kapky: vysoce chválím za výběr muziky. A nejen proto, že tu zazní i někteří mí velcí favorité, jako Styx nebo Heart (ti dokonce dvakrát). A když už jsme u toho, tak scéna s pálením desek Kiss a Aerosmith je pro rockera mého typu také docela pamětihodná. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Sofia má ráda De Palmovu Carrii - cítil jsem na několika místech silnou inspiraci. Osobně tu vidím též mírnou spřízněnost s filmem Donnie Darko, možná ještě s Piknikem na Hanging Rock. (Do rozboru literárních vlivů se pouštět nebudu, ale i tímto směrem by se dalo úspěšně vydat.) Smrt panen je film, na němž je nejvíce opravdový jeho hluboký smutek. A možná jenom ten. Což nakonec nemusí být zrovna málo. (13.01.2007)

Děvčata, která chtěla jen žít jako všichni ostatní, smát se jako všichni ostatní. Ale něco jim v tom bránilo. Ztráta iluzí, obyčejný mladistvý strach… Kde se v nich vzala ta síla zrealizovat tak hrůzný čin? Film podává svědectví o jednom předměstí ze sedmdesátých let a tragédii rodiny Lisbonových. Kouzelná atmosféra s kouzelnou hudbou. A parta kluků pořád nemůže pochopit, proč to ty dívky tenkrát udělaly. A já také ne. Pět krásných slečen… Proč? Nebýt téhle skutečnosti, tak je to film na prahu dokonalosti. Takhle zůstává „jen“ příjemnou výpravou s několika mrazícími momenty. A Sofia Coppola nesporným režisérským talentem. (15.04.2007)

Sofia, cara mia, to bylo něco úžasného. Dokázala jste, že mi poprvé v životě Kirsten Dunst přišla jako dobrá herečka a fyzicky atraktivní děvče. Natočila jste skvělý příběh o nespoutanosti mládí, svobodě, puritánství, křehkosti duší a lecčem dalším co neumím slovy postihnout, jen to cítím. Z nějakého důvodu ale půjdu "jen" na 80%. PS: Ten důvod přišel o pár let později a jmenoval se Lost In Translation. (01.02.2005)

Sofii Coppola podle mne patří mezi největší současné režisérské talenty. Její režijní styl není kdovíjak rozmáchlý ani okázalý a nestrhává na sebe příliš pozornosti, zato je chirurgicky přesný, jemný a velmi osobitý. Ve Virgin Suicides pracuje Sofia velice citlivě s charaktery jednotlivých postav, na těch vpodstě nenalezneme žádnou chybičku, zvlášť když jsou tak skvěle zahrané. Jedinečná na tomto filmu je ale hlavně jeho cleková nálada - převážně jemná a něžná, tam kde je to třeba ovšem nenásilně přechází až do úplné mrazivosti. Pochvalu bych směřoval i na přesně padnoucí hudbu a výtečně namluvený over-voice Giovanni Ribisiho. Sofie Coppola mě svým debutem nesmírně příjemně překvapila a popravdě také trochu zastínila Jana Svěráka, kterého jsem si vážil (a stále vážím) z velké části právě pro jeho režijní jemnost. (25.09.2007)

Sofia Coppola mě naprosto odrovnala Marií Antoinettou, audiovizuálně geniálním filmem s okouzlující Kirsten v hlavní roli a originálním vyobrazením života slavné vladařky. Antoinettě předcházelo mírné nadšení ze Ztraceno v překladu, kde mě zase okouzlovala Scarlett Johannson a výtečná atmosféra. Ale uplně na začátku bylo lehké zklamání z tolik obdivovaného debutu Smrt panen. Ono se to dá těžko popsat, film skvěle vypadá, je výtečně obsazen, i ta atmosféra je jedinečná a námět je vskutku nápaditý, jen jsem se u toho všeho tak nějak trošku nudil. Za to zívání strhávám hvězdičku a Coppola má štěstí, že jsem zívnul jen jednou, jinak by pro mne byla odepsaná! (01.03.2006)