Sisi a já

Svrchovaně krásný, výrazově i významově suverénní snímek s průzračně ryzí i detailně barvitou a spíše působivě metaforickou a ilustrativní než historicky úzkoprse věrnou faktografickou výpovědí o životě nedostižné ženy, inteligentní, svobodomyslné, neohrožené, dobrodružné a krásné, a zároveň v neúprosné logice patriarchálními pravidly a konvencemi sešněrovaného světa osamělé, zraňované a nenaplněné, fixující se melancholicky na méně podstatné životní stránky, které jí zbyly, a postupně umdlévající a upadající do depresí v ústraní od císařského dvora, trávící čas na řeckém Korfu a na cestách, v obklopení hrstkou věrných, tu méně tu více originálních osobností, jež do míry jejich limitů inspiruje a fascinuje, leč bohužel to s téměř železnou nezměnitelností nikdy neplatí naopak. *** V oku příběhu se ocitá přísně katolicky vychovaná a zprvu silně upjatá dvorní dáma, nová společnice, na níž je nám ilustrována postupně vznikající až psovská oddanost a závislost na Sissiných oslňujících kvalitách a nepřekonatelné touze po volnosti a rozletu, jíž někteří lidé v císařovnině blízkosti propadají, aniž by je s ní mohlo propojit skutečné porozumivé rovnocenné přátelství a sblížení, aniž by s ní dokázali držet krok a mohli sebeméně ulehčit její především duševní izolovanosti a opuštěnosti. *** Snímek ústí v geniální výmluvně dvojznačný závěr, v němž se završí nejen Sissin život, ale i onen psovsky oddaný Irmin vztah. Kamera nám jasně neukáže, kdo přesně Sissi zabil, ale silně nám vnucuje historická fakta přepisující chytrou představu, že pokus o atentát jen poskytl vhodnou příležitost Irmě, která ji pohotově využila a neponechala nic náhodě. Následná Sissina poznámka, že netušila, jak moc ji Irma miluje, vyzní mnohem přiléhavěji, lépe sedíc k povaze Sissiných brilantně ironických postřehů, pokud tím Sissi komentuje fakt, že ji Irma úspěšně bodla, a ne že se ji neúspěšně pokusila před bodnutím ochránit. Irma také měla všechny důvody to udělat: zblízka sledovala, jak upřímně a nevydržitelně se stárnoucí, osamělá Sissi trápí, a z několika společně prožitých otřesných situací nabyla přesvědčení, že Sissi se skutečně se svou nezdolnou vůlí a umanutostí dříve či později nevyhnutelně sama zabije. To však Irma nemohla připustit: jako křesťanka měla pevnou víru, že by se tím Sissi připravila o spásu a věčný život, a jako sobecky a závisle zamilovaná osoba věřila, že by tak přišla o poslední špetku naděje, že se spolu na věčnosti shledají a ona bude Sissi už napořád nablízku. Pomoci jí a udělat to ze soucitu, ze strachu a z lásky místo ní by bylo logické řešení. *** Když pak ve finále Irma stojí na útesu a s úlevou a uvolněním se usmívá, jednak můžeme tušit, že z ní spadlo obrovské břemeno, jednak že už se bez zatížení jen raduje z vidiny společné věčnosti, která je jednou nevyhnutně čeká, a jednak že se usmívá z uspokojení nad dobře splněným úkolem, že Sissi už se (metaforicky) stala oním divokým rackem a že to ona, oddaná přítelkyně, jí to vysvobození dokázala poskytnout. Nakolik je to nemocné, anebo naopak zdravé přesvědčení a šílený, anebo vysoce smysluplný čin z lásky jedné ženy ke druhé a z pochopení lásky ke svobodě uprostřed tuhého, zvrhlého a šíleného patriarchálního systému, už je ponecháno na subjektivním náhledu a posouzení každého diváka. *** Formálně se nejedná o žádné unylé a opulentní historické kostýmní drama, ale mnohem spíše o s až divadelní svobodou pružně pojednaný snímek s propracovanou, ale neokázalou scénografií, imaginativní, sytivou, ale zbytečně nezatěžující estetikou a s příjemně moderním, nerušivým soundtrackem, prodchnutý jednak všudypřítomnou ironií až sarkasmem vůči konvenčnímu, neemancipovatelnému prostředí a zároveň nepatetickou křehkostí, něhou a citlivostí všude tam, kde se dotýká polapené Sissi. *** Formální kvality i silné sdělení naznačují sympatickou vnitřní svobodu i zralou ukázněnost režisérky. Frauke Finsterwalder jako by byla spřízněně ironizující soucitnější starší sestrou Jessiky Hausner. *** Několik poznámek bokem: Leitmotiv Šípkové Růženky není jen předvěstí známého Sissina konce, ale organicky se váže k opakujícím se epizodám depresivní únavy z  konvencemi uspaného a zarostlého světa/království (musím teď sto let spát...). *** Bulimie a anorexie jsou tu perfektně vystiženy jako dva hraniční somatické projevy niterné nemožnosti přijmout paradox životní vyprázdněnosti a ztráty smyslu a tím pádem zároveň nesmyslné, ač neodbytné potřeby udržovat se fyziognomicky v chodu aktivním naplňováním úst a žaludku. *** Ještěrky a rackové - symboly bytostné potřeby volnosti, nemožnosti prospívat v zajetí. *** S R. ve Velkém sále Lucerny, v rámci Das FilmFest. *~ (22.10.2023) (méně) (více)