Režie:
André CayatteScénář:
Jean AnouilhKamera:
Armand ThirardHudba:
LouiguyHrají:
Dany Carrel, Madeleine Robinson, Jean Gaven, Héléna Manson, Lucien Callamand, Dominique Davray, Robert Dalban, Julien Verdier, Hubert Noël, Edmond Tamiz (více)Obsahy(1)
Mladá žena s těžkými popáleninami se v nemocnici probudí z kómatu, neví kdo je a co se s ní stalo. Po propuštění začne proto pátrat po své minulosti. Zjistí, že byla jednou ze sestřenic, že každá žila svůj život a že spolu trávily poslední chvíle před požárem vily jedné z nich a že vlastně nikdo neví, která ze sester požár přežila. Záhada o skutečné identitě přetrvává až do samého závěru a její rozuzlení je stejně nečekané jako šokující. (ESAva)
(více)Videa (1)
Recenze (14)
Knihy Sebastiena Japrisota mám rád, takže ještě před shlédnutím tohoto snímku jsem si dílo ještě přečetl a musím říci, že Cayatteho snímek je velmi podařeným přepisem. Hlavně se do filmu podařilo přenést tajemné napětí, že není úplně zřejmé, zda-li požár přežila Mi nebo Do, jaký byl motiv a až do úplného konce jste udržováni v nejistotě, jak to všechno opravdu je. Dany Carrel podala excelentní výkon. ()
Mám pocit, že André Cayatte musel vidět Takovou lásku Jiřího Weisse a hodně se inspirovat, protože stejných kamerových a režijních nápadů je tu navzdory odlišnému námětu celkem dost (záběr na obrácený odraz hlavní hrdinky na vodě, vysoké točité schodiště z pohledu zdola, prvek telefonu k závěru v době rozjíždění úplně stejného činu hlavní postavy). Naštěstí Cayatte přidává i pár vlastních, subjektivní kameru odpovídající na otázky z pozici hlavy ústřední hrdinky kýváním záběru na stranu jsem snad ještě neviděl. Věřím, že se Cayattovi coby bývalému advokátovi mohl zmíněný Weissův film hodně líbit a že ho rovněž vzhledem k typicky „cayattovsky“ krutému vyústění mohl oslovit i ten francouzský bestseller, který se zde rozhodl zfilmovat (až výjimečně sáhl po cizí předloze). Bohužel já jsem zvyklý od Cayatta na vyšší laťku dramat se zneklidňujícím přesahem. Tohle je z dnešního pohledu tuctový mysteriózní příběh s klasickým schématem ztráty paměti a bohužel se mi hodně táhl. Nejintezivnější mi připadalo několik úvodních a pak závěrečných minut, atmosféra a zájem o postavy i přes přítomné napětí a více silnějších záblesků fungovaly pro mě tak napůl. Také jsem od francouzského filmu „zlaté éry“ zvyklý na herecké výkony, jaké mě plně přikovají, fascinují a díky nimž mě osudy postav zasáhnou... tady se nic podobného nekonalo. Takové neurazí – nenadchne a jen s přihmouřením očí 3* za ty kvality, které Past na Popelku má. [55%] ()
Pasca na Popolušku sa rozbieha pomalšie, čo sa nakoniec ukáže ako skvelý dramaturgický ťah, pretože časom sa začnú vrstviť postavy, zvraty a dialógy a je lepšie byť už adaptovaný v prostredí a deji, ako napríklad hneď na začiatku stratiť niť. Veľmi atmosférické a premyslené, ešte v tretej štvrtine som si myslel, že jedinou otázkou bude, ktorá z dievčat to prežila a či je strata pamäti reálna, či nie. Našťastie je scenár omnoho chytrejší a dokáže byť riadne a zmysluplne vypointovaný. Podľa mňa tak trochu netradičná záležitosť, z ktorej budú mať radosť fanúšikovia Diabolských žien. Ale zvraty sú trochu iného charakteru, ako že všetko je naopak, napriek tomu sme v napätí do posledných chvíľ. Zamrazí aj pri posolstve filmu a vykreslení prostredia, respektíve morálky postáv z tých najvyšších spoločenských tried. Žánrom tu je myslím psychologický triler, myslené v tom najlepšom zmysle slova. ()
Paráda. Svíravě temná atmosféra, pomalu plynoucí rozmotávání minulosti a vlastně i identity hlavní hrdinky, děsivě tepající údery hudebního podkresu. Praskání opotřebované kopie černobílého filmu, kterou jsem měla k dispozici, mi vlastně k tomu všemu docela sedla. Kdyby to bylo možné, dala bych přednost originálnímu znění, čeština z úst obou dívek mi přišla taková nějaká moc měkká. Ale to si už moc vymýšlím. ()
Velmi povedený přepis literárního díla na stříbrné plátno. V každém případě jde o film, který dosáhl stejné popularity jako úspěšný stejnojmenný knižní bestseller Past na Popelku od spisovatele Sebastien Japrisot. Vlastně také díky realizačním schopnostem režiséra André Cayatta, který uměl děj zručně nadávkovat a rozvinout psychologii lidského chování a jednání. Stejně tak nelze přehlédnout skvěle rozehraný tajuplný děj, bez něhož by byl film asi ochuzen. Protože stupňované tajemné napětí poskytuje nevídaný požitek z filmu. Do dvojrole postav dívek Michaeli a Domenici vklouzla přitažlivá herečka Dany Carrell přímo parádně, ostatně tím přispěla ke zvýšení atraktivnosti filmu. Nebudu samozřejmě prozrazovat konec, ale domnívám se, že závěr je krásným vrcholem filmu. ()
Reklama